Richarda J. Cartwrighta a jeho práci znáte asi všichni, jen o tom nevíte. Stačí se podívat do programu kin nebo si přečíst článek k novému filmu, všude tam najdete fotografie tohoto tzv. making of fotografa. V Los Angeles ho zná každý, kdo u filmu něco znamená, ale jeho práci diváci většinou berou jako náhodné záběry z natáčení. On však tráví s filmovým štábem měsíce „na place“ a prostřednictvím jeho fotografií vás studia lákají na svůj film do kin nebo se představují v časopisech.
Byl jsi kluk, který se toulá s fotoaparátem kolem, nebo ses dostal k focení jinak? Jak jsi objevil svět fotografie?
Fotografii jsem objevil v Bostonu přes práci fotografů Irvinga Penna a Richarda Avedona. Když jsem se přestěhoval do Bostonu, tak jsem zkusil módní fotku, ale pak se moje přítelkyně přestěhovala do Los Angeles, pracovala u filmu a já šel za ní. A úplný začátek byl kvůli ženský, samozřejmě. Tvrdil jsem, že jsem fotograf, abych sbalil kolegyni z banky, a fotil jsem ji půjčeným fotoaparátem v Central Parku. Tam jsem objevil focení.
Pamatuješ si na první fotku, u které sis řekl „Jo, ta je dobrá! Budu fotit!“?
Nepamatuji se. Ale první fotka byla fotka Peggy Toomeyové, mé spolupracovnice z newyorské banky z roku 1968. Pouze si pamatuji, že jsem měl moc rád fotografování krásných žen.
Studoval jsi fotografování na škole, nebo patříš ke skupině fotografů, kteří mají „dobré oko“ od přírody?
Nestudoval jsem fotografii, můj soused pan Gamper mne naučil základy fotografie a výroby černobílého filmu. Když jsem byl přeložen k americkému námořnictvu, byl jsem ve Vietnamu součástí tříčlenného fotografického týmu. Ostatní dva fotografové mi také pomohli s fotografováním. Vrátil jsem se do normálního života a pracoval jako asistent několika fotografů. Nakonec jsem si otevřel své vlastní studio a fotografoval módu, multimediální firemní a konvenční fotografování.Má filmová kariéra začala v roce 1979 nezávislým filmem a v roce 1981 jsem nafotil svůj první „film týdne“ jako fotograf Unie ve filmovém průmyslu. Myslím, že studovat fotografickou školu je dobrý nápad ve spojení s lekcemi byznysu. Je tolik skvělých fotografů, kteří jsou všakšpatní byznysmeni. Musíš vydělat peníze natom, co děláš rád, nebo to pak dělat jen pro zábavu.
Od začátku ses soustředil na fotografování filmů?
Ze začátku jsem se soustředil na vydělávání peněz „Flash for Cash“ bez záměru fotit filmy.
Jaký byl tvůj první film? Kdo tě pro něj objevil? Jaký byl ten „první kontakt“?
Můj úplně první film byl nezávislý snímek „Return of the Secaucus Seven“, režírovaný Johnem Saylesem. Byl jsem stále jen fotografem a pak jsem dělal další manuální práce navíc, ale neplatili mi za to. Během tohoto filmu jsem si uvědomil, že chci být blíže filmům, a tak jsem dostal šanci v roce 1982, kdy mi americký producent Cheryl Quaintillo a britský produkční Beryl Vertue dali práci v Union Film pro televizi „Parole“, režírovanou Michaelem Tuchnerem. Ředitelem fotografie byl úžasný Laszlo George z Budapešti. To, jakým stylem se díval skrz kameru, a jeho šarm mi pomohly najít způsob, jak se vypořádat s herci a se štábem na place a jak vytvořit nádherné fotografie. Během natáčení jsem také fotil ze vzducholodě a to pro mne byla velká výzva vzhledem k tomu, že jsem pracoval většinou v uzavřených prostorách. John Fundus, operátor vzducholodě, teď pracuje v New Yorku a je to stále můj dobrý kamarád.
A pak sis řekl, že budeš fotit jen film? Kdy sis definitivně určil směr k filmu?
Práce na základě již jmenovaných filmů byla mým začátkem, ale opravdovou motivací bylo vyhrát zpět srdce dívky, která se přestěhovala do LA. Tato dívka se později stala velmi známou producentkou reklam a i přes náš rozchod jsme stále přáteli.
Je rozdíl mezi fotografováním filmů a např. módy nebo portrétů?
Není rozdíl fotit módu a fotit filmy. Obojí zabere hodně produkce, vytvoření skvělé fotky a vyprávění příběhu. Ve filmech jsem dělal fotky od svatebních šatů po oblečení módních návrhářů, které byly publikovány v časopise W i v jiných titulech, takže občas se ty obory potkají. Tisk je tisk a je jedno, zda je to internet, či noviny.
Jako filmový fotograf trávíš spoustu času na cestách, bez rodiny. Dá se tak budovat nějaké zázemí?
Když člověk pracuje ve filmovém byznysu, spoustu času tráví mimo domov. Je to jako se stěhovat každý den s cirkusem. Je velmi těžké zůstat v manželství, když tolik cestuji. Jsem momentálně sám a je pro mne mnohem jednodušší odjíždět z města a potkávat moji novou rodinu a přátele a zase se pak vrátit k těm starým, když film skončí. Teď hlavně cestuji pro radost, ale někdy se vracím k filmu a natáčím. Bylo by mnohem jednodušší mít rodinu s dětmi, protože bych nemusel brát každou práci. Práce, které bych do budoucna vzal, by zahrnovaly mé milované, a tak bych nikoho již více neopouštěl.
Jaké máš vztahy s filmovými hvězdami, když je fotografuješ? Jsi takový nenápadný člen týmu, který má ale oči všude…
Vybudovat si důvěryhodný vztah s hvězdami je velmi důležité. Bez toho s nimi není možnépracovat.
Který z filmů tě nejvíce zasáhl?
Je těžké vybrat jeden film. Myslím, že snímekRytíři ze Šanghaje (Shanghai Knights) z roku 2003 v režii Davida Dobkina, produkovaný Stephanií Austinovou. Pracovat v Praze pro mě byl splněný sen a vidět Českou republiku bylo prostě úžasné. Přátele,které jsem tunašel,stále považujiza velmi blízké, například Bibianu Droppovou, Lucii Pokornou a zpěvačku Elin Špidlovou. Pracovat s Jackiem Chanem a Owenem Wilsonem bylo úžasné. Po tomhle David Dobkin pokračoval s natáčením filmu Nesvatbovi (The Wedding Crashers), kde jsme znovuspolupracovali a bylo to velmi zábavné dobrodružství.
Máš vůbec ještě čas na nějakou vlastní tvorbu?
Zrovna si začínám nacházet čas pro sebe a fotit vlastní práci. Nedávno jsem si koupil černobílý fotoaparát Leica a Sony A7S, které používám pro své focení a práci pro TV a také pro osobní projekty. Kamarád z námořnictva Marc Hohenstein mi právě daroval fotoaparát Rolleiflex,abych mohl fotit znovu na film a digitálně naskenovat negativy. Doufám, že za pár let budu mít vlastní výstavu.
Co je na tvé práci to nejlepší?
Mám práci, kterou mám rád a která je dobře placená, umožňuje mi cestovat, pracovat se zajímavými lidmi před a za fotoaparátem. Každý projekt, na kterém se podílím, je velmi odlišný a to mě udržuje v nadšení.
