Původní profesí právník, který ze své advokátní kanceláře vybudoval jednu z největších developerských společností. Od studií jej také provázela vášeň nejen k právní filozofii, ale k filozofii jako takové a ta se prolnula i do jeho podnikání. O tom, jaká to byla cesta a jak ho doba a klienti nasměrovali k byznysu, i v čem je právě ten jeho výjimečný, se dozvíte v našem rozhovoru.
Chystáte se ve Špindlerově Mlýně instalovat bustu Franze Kafky. Jaké je spojitost mezi Kafkou a tímto místem? Proč zrovna tam?
V současné době vybíráme tvůrce tohoto díla. Franz Kafka ve zdejším hotelu Krone, který později dostal název Savoy, začal psát svůj slavný román Zámek. Pointa tohoto románu vyjadřuje pozici člověka jednotlivce vůči neproniknutelné autoritě. Do svých deníků si Kafka poznamenal, že měl pocit, že není opuštěn jinými lidmi, ale sám sebou. Tato věta je zřejmě jedním z významných klíčů ke kafkovskému vnitřnímu světu, možná i jednou z nejdůležitějších vět literatury 20. století, která se právě od velkých literárních fresek století předešlého obrací k subtilnímu nitru člověka. Kafkovo dílo symbolizuje tuto transformaci, a proto je právem nazýván objevitelem 20. století. Je pro mě fascinující, že tento pocit se stejně tak jako jedno z jeho zásadních děl zrodil právě ve Špindlerově Mlýně, a proto bychom si měli tento intelektuální odkaz stále připomínat.
A byl tento odkaz též důvodem, proč jste přesunul své developerské aktivity do tohoto místa? Vy jste vlastně stál na počátku fenoménu Špindl jakožto českého zimního střediska pro bohatou a významnou klientelu?
Nepochybně, neboť Kafka je jeden z autorů, který mne provází celý život. Byl jsem vždy přesvědčen, že atraktivita Špindlerova Mlýna poroste, i vzhledem k nedostatku srovnatelných středisek. Nicméně projekt hotelu a souvisejících residencí byl jak stavebně, tak ekonomicky složitý, neboť jsme ho dokončovali na vrcholu ekonomické krize v letech 2007–2009, kdy se realitní i hotelový trh dotkl pomyslného dna.
Ale tím, že jste postavil Hotel Savoy, se odstartovala cesta Špindlu směrem k takovému českému Aspenu.
Ano, byl to jeden z faktorů, neboť hotel se postupně stal zejména v zimní sezóně centrem společenského života. Projekt odstartoval renesanci města a přilákal řadu investorů, kteří přispěli k současné podobě Špindlerova Mlýna, přitažlivého místa pro náročnou klientelu i pro rodiny s dětmi.
To bylo v roce 2009, letos tedy slavíte 10 let výročí. Jak tento projekt vidíte dnes, zpětně po těch mnoha letech?
Hotel Savoy byl jednou z prvních porevolučních staveb skutečně vysoké architektonické úrovně, avšak cesta k dnešní vysoké reputaci nebyla snadná. Měnil se interiér, design pokojů i provozovatel. Dnes je to však hotel, který představuje ubytovací i gastronomický vrchol toho, co Špindlerův Mlýn nabízí. Takže pro mnoho hostů je to první volba a řada z nich se každoročně vrací a tráví zde jak zimní, tak letní víkendy. Přiléhající rezidence byly rovněž důležitým impulsem pro zdejší realitní trh. O tom svědčí i fakt, že jejich dnešní hodnota je v poměru k původním kupním cenám více než dvojnásobná.
A máte ještě nějaké další plány ve Špindlerově Mlýně?
Možnosti investic jsou zde omezené. V úvahu by přicházela pouze nějaká budova či pozemek v centru, ale to by byl převážně rezidenční projekt. Naše zásadní investice soustředíme do Prahy.
Zdá se, že vaše projekty Smíchov City, Rohanský ostrov a Žižkov změní tvář hlavního města?
V Praze rozvíjíme více než milion metrů čtverečních rezidenčních, kancelářských a obchodních ploch, tyto tři projekty jsou však zásadní. Jádro investic tedy zůstane v hlavním městě. Například Smíchov City je největší projekt v moderních dějinách Prahy. Investiční náklady dosáhnou téměř 20 miliard korun. Vznikne zde celá nová čtvrť s prostornou, téměř kilometrovou pěší zónou. Mělo by zde žít či pracovat přibližně 12 tisíc lidí. Bude to impozantní projekt, na jednom konci vybudujeme administrativní kampus pro Českou spořitelnu a další významné klienty, na druhém pak, předpokládám, významnou budovu s veřejnou funkcí. Jeden z parků bych chtěl koncipovat jako jakýsi Hyde Park, tudíž místo pro veřejné diskuze a kritickou reflexi toho, co se ve společnosti děje. Vznikne zde alternativa k historickému centru Prahy. Dalším klíčovým projektem je Rohanský ostrov, jenž představuje rozsáhlou rozvojovou plochu v bezprostřední blízkosti historického centra. Vybudujeme zde rezidence nejvyššího standardu, ale projekt bude zahrnovat i významný administrativní segment. Kromě jiného i nové sídlo Sekyra Group. A konečně na Žižkově to bude několik tisíc bytů v poněkud dostupnější cenové hladině zejména pro mladé lidi a rodiny. Čeká nás zde velká výzva v podobě budovy bývalého nákladového nádraží, která je památkově chráněná, a my společně s městem a Ministerstvem kultury intenzivně pracujeme na kulturně společenské náplni tohoto jedinečného dominantního objektu.
Vaše projekty tedy nejsou ryze komerční, ale kladete důraz také na jejich následný vliv na rozvoj města a jeho obyvatele. Je to tak?
Veřejný prostor je pro nás velké téma a všechny tři zmíněné rozvojové projekty mají kromě komerčního architektonického aspektu rovněž stránku městotvornou. Urbanizujeme celé městské čtvrti a vytváříme veřejný prostor, který umožní vedle trávení volného času také plnohodnotný veřejný život. Na Smíchově máme dva velké parky a Centrální park na Rohanském ostrově bude komunikovat s budovou Invalidovny a souvisejícími zelenými plochami. Již zmíněná historická budova na žižkovském nádraží bude zřejmě nejrozsáhlejším nově revitalizovaným uzavřeným veřejným prostorem naší metropole. Chceme jedinečnost těchto míst zachovat a zároveň je přizpůsobit moderním požadavkům na funkčnost a na potřeby místní komunity.
Lišíte se od ostatních developerů větším důrazem na veřejnou funkci než na zisk?
Vidina zisku je samozřejmě vždy motivací, ale na druhé straně jsou zmíněné projekty velké a my nezřídka i na úkor maximalizace objemů a výnosů chceme dát městu nejenom novou tvář, ale i charakter, založený na autentickém vztahu místa a prostoru. Často hledáme křehkou hranici a rovnováhu mezi privátní funkcí staveb a veřejným charakterem okolí, mezi důvěrností a otevřeností, která má nezanedbatelný společenský rozměr. Fascinuje mě výzva dát materiálnímu prostoru duchovní dimenzi, přesah i rozmach, které vytváří genius loci, trvalou hodnotu, jež obohacuje všechny, kdo tato místa sdílejí. A v tom dle mého názoru spočívá smysl podnikání a poslání podnikatele v oblasti developmentu a rozvojových investic.
Příprava takových projektů je asi velmi časově náročná?
Po patnácti letech zahájíme stavební práce na Smíchově a po dvanácti letech na Rohanském ostrově. Prošli jsme si dlouhou a složitou cestou plnou projednávání s občany i institucemi, změn územního plánu a architektonických soutěží včetně mezinárodních, a to jak na celý urbanismus, tak na jednotlivé budovy. Negativně se odrazila i lokální politická nestabilita, nejasné priority včetně chaotického městského plánovaní a v neposlední řadě i komplikovaná stavební legislativa. Toto vše je časově náročný proces. Pozitivní nakonec bylo, že například v první fázi smíchovského projektu nepřišlo žádné odvolání proti územnímu rozhodnutí. To se nikdy předtím nestalo. A dnes nás oslovují i jiná velká města, aby využila těchto zkušeností, jak uchopit velká rozvojová území a brownfieldy.
Nelitujete, že jste se pustil do tak složitých brownfieldových projektů v sousedství historického centra Prahy?
My jsme byli první, kdo otevřel myšlenku brownfieldů, tyto jizvy na tváři měst skýtají jedinečnou příležitost, jak urbanisticky dotvořit jejich širší centrum, a zvýšit tak jejich atraktivitu i kvalitu života. V našem hlavním městě prožíváme zlomové období. V 90. letech a na přelomu tisíciletí docházelo k výrazné suburbanizaci, výstavbě na předměstích a v satelitech. Tento proces střídá tlak na zahušťování centra – na západě tento proces (tzv. gentrifikace) probíhal již od 70. let. Centrum je atraktivní zejména pro mladé profesionály, domácí i zahraniční investory a posledními volnými plochami jsou právě brownfieldy.
Jak dlouho tedy bude ještě trvat, než se projdeme po hotovém smíchovském bulváru?
Je to projekt na generaci. Dokončení odhadujeme na zhruba 12 let. Takže včetně přípravy se pomalu blížíme k hranici 30 let. Uvědomme si, že zde vznikne téměř 400 tisíc metrů nových ploch a musíme stavět v etapách vzhledem ke kapacitě stavebního trhu a cykličnosti poptávky, jakož i k našim vlastním manažerským limitům, neboť budeme paralelně stavět tři obrovské projekty, které zásadně ovlivní tvář Prahy 21. století a vtisknou jí nový charakter.
Hovoří se o celosvětové krizi dostupného bydlení v městských aglomeracích. Jak vidíte v tomto směru situaci v Praze?
Růst cen bytů byl v posledních letech enormní, Praha se stává drahým městem. Je to tím, že životním stylem i službami se postupně přibližuje předním západním metropolím. Mám pocit, že kupní ceny přechodně narážejí na strop, ale nájemné trvale roste, tudíž se pořízení nového bytu pro mladé lidi stává stále častěji nedosažitelné. Viditelný je rovněž posun od bydlení vlastnického k nájemnímu, které bude standardem pro nastupující generaci. Problémem je, že Praha na rozdíl od jiných evropských metropolí, jako jsou Vídeň či Berlín, nemá vlastní promyšlenou koncepci dostupného bydlení. Jde o to, aby talentovaní lidé neodcházeli do zahraničí, neboť „odliv mozků“ (brain drain) je to nejhorší, co se může městu a jeho ekonomice stát. Snažíme se apelovat na město, aby vytvořilo platformu dostupného bydlení, která zohlední zahraniční zkušenosti i místní specifika a zapojí rovněž soukromé investory. Vypracovali jsme na toto téma společně s našimi poradci rozsáhlou studii.
Spolupracujete s významnými architekty a vypisujete na vaše projekty mezinárodní soutěže? Často pro vás navrhuje Eva Jiřičná, jak se vám s ní spolupracuje?
Klademe velký důraz na urbanistické koncepce našich projektů i na architektonickou kvalitu jednotlivých budov. Například na Smíchově proběhlo několik mezinárodních soutěží, té poslední na administrativní kampus se v loňském roce zúčastnilo 150 architektů z celého světa, což svědčí o velké důvěře v náš trh i v naše realizační schopnosti. Chceme vtisknout řešenému území jedinečnou a neopakovatelnou povahu.
S Evou Jiřičnou spolupracuji dlouhodobě, obdivuji nejen její přístup, styl, který je někdy nazýván poetickým minimalismem, ale i její životní příběh, a proto jsem jí svěřil stavbu mé vily i sídla naší společnosti.
Do jakého projektu byste nikdy nešel?
Určitě ne do takového, který by negativně ovlivnil životní prostředí či vzhled města.
Angažujete se také veřejně, kromě jiného také podporujete KDU-ČSL, co vás k tomu vede?
Za nejdůležitější považuji udržení sociální soudržnosti. Společnosti jsou dnes nebývale polarizované, a to hodnotově, ideologicky i majetkově. Situace po vzniku a vzestupu sociálních medií mi v mnohém připomíná dobu po vynálezu knihtisku na přelomu 15. a 16. století. Tehdy šlo také o úplně nové medium, které urychlilo reformaci a zahájilo dlouhé období náboženských válek. Dnes sociální sítě pozvaly do veřejného prostoru obrovské množství lidí, kteří nikdy nečetli tradiční noviny, komentáře či kritický názor. A tak snadno podléhají populistům a těm, kdo se je snaží přesvědčit, že pravda je vynález lhářů.
KDU-ČSL podporuji rovněž proto, že je stranou hodnotovou a snaží se těmto tendencím čelit.
Má dnešní česká politika zájem o hodnotový či filozofický základ?
Bohužel, ve své většině ne. Je, tak jako jinde ve světě, v zajetí marketingu. A i zavedené strany nezřídka opouští tradiční principy své politiky. Jsem přesvědčen, že trvalé změně politiky musí předcházet kultivace a hodnotová transformace občanské společnosti. To je primární úkol a východisko. Specifikem české politiky je problém malosti; jinými slovy nedostatek fundamentálního myšlení a přizpůsobování se cizím, často nesourodým vlivům. Masaryk měl pocit, že hlodavý červ malosti sedí v samém nitru české duše. Patočka byl velmi kritický k typické snaze usilovat malými prostředky o velikost a označil národ za pomyslnou „společnost osvobozených sluhů“.
Je rozmáhající se populismus ohrožením liberální a demokratické společnosti?
Je to rakovina politiky. Hesly jako „my jsme lid, kdo jste vy“ se populisté snaží mobilizovat elektorát proti tzv. zkaženým elitám. Podstatou hodnotově vyprázdněného populismu je instrumentální racionalita egoistické touhy po moci. Okouzlení voličů hesly, přísliby a jejich korupce sociálními benefity s příchutí autoritářských tendencí jsou definičními znaky současného populismu. Mnohdy se prosazují v podobě hybridních systémů založených na podivném sňatku mezi populismem a oligarchií, jejíž primární motivací zpravidla není obecně prospěšný veřejný zájem, nýbrž ochrana vlastního bohatství.
Slyšela jsem, že píšete knihu a máte silný vztah ke knihám.
Ano, pracuji na knize o reciprocitě, tj. o teorii reciprocity, která se zabývá zejména vztahem mezi morální reciprocitou, politickou spravedlností a altruismem. Princip reciprocity, kromě toho, že utváří strukturu světa, je pro mne klíčovým pojmem morálního myšlení, který může zásadním způsobem přispět k soudržnosti dnešních polarizovaných společností. Jeho podstatou je to, co nazývám morální gravitací, která je přítomna v každém mezilidském vztahu, ale to je téma, které by vydalo na samostatný rozhovor. Ve stručnosti to znamená především to, že bychom neměli jiným činit, co nechceme, aby oni činili nám.
Jste znám tím, že kromě hlubokého zájmu o filozofii podporujete Oxfordskou univerzitu, což u podnikatelů není zrovna běžné.
Původně jsem studoval a následně se věnoval právní filozofii, takže k filozofii jako takové mám vztah od mládí. Stále častěji si uvědomuji, že svět je nejenom o faktech, ale také o neměřitelných hodnotách. Z těchto důvodů jsem se rozhodl zaměřit svou nadaci Sekyra Foundation na podporu filozofie, akademických projektů a občanské společnosti. V letošním roce jsme se například stali hlavním partnerem konference věnované klíčovému politickému filozofovi 20. století Johnu Rawlsovi, která proběhla na Harvardské univerzitě, a konference o díle zřejmě největšího filozofa uplynulého století Ludwiga Wittgensteina, která se uskutečnila na Oxfordu. Na této univerzitě jsem rovněž členem správní rady a vybudoval jsem zde studentské centrum. Kromě toho jsme společně s Tomášem Halíkem založili Centrum pro filozofii, etiku a náboženství, které působí na pražské Univerzitě Karlově.
Jaký filozofický směr či obor je vám nejbližší?
Kromě aristotelovských základů mě ovlivnilo myšlení Kantovo, a to nejen praktická filozofie, etika, ale i metafyzika. Chovám velký respekt k filozofii jazyka Ludwiga Wittgensteina, nad interpretací jeho proslulé teze, že hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa, by se měl zamyslet každý. Mám dojem, že bez jeho a Kafkova díla nelze pochopit uplynulé století ani současnost. Velcí filozofové vždy hledali horizonty a hranice našeho světa, našeho bytí, našeho myšlení či jazyka. A je fascinující, že je nacházeli a posouvali. Já se snažím o hledání obsahu zdrojů a limitů morálky a etického myšlení. Stručně řečeno, mám nejblíže k morálnímu univerzalismu – k tezi, že existují hodnoty a zásady, které jsou obecně platné. A dále k politickému liberalismu, jenž připouští hodnotový pluralismus a multikulturalismus.
Jak se stane filozof úspěšným byznysmenem? Nebo to bylo naopak?
Jsou to dvě rozdílné, ale neodmyslitelné stránky mé osobnosti. Nejdříve jsem se zabýval právní filozofií a státovědou, později byla pro mne výzvou práce na restitučních kauzách v advokátní kanceláři a její transformace v realitní společnost. Když jsme postupně začali stavět a vytvářet něco reálného, bylo to přitažlivé a naplňující, byla to cesta od snu k realitě. Kromě toho mne vždy zajímala architektura, její privátní i veřejná funkce. Toto vše mě inspirovalo i při promýšlení obecných principů lidského soužití, neboť promítání reality do našich úvah je základem filozofické reflexe, myšlenkové konstrukce světa. Takže jsem dospěl k názoru, že zmíněné dvě osobnostní dimenze jsou sice rozdílné, někdy i protikladné, ale současně se doplňují.
Co vás nejvíce přitahuje na filozofii?
Vždy jsem obdivoval schopnost žít podle jistých principů a často mne zarážel zvláštní protiklad mezi těmi, kdo jsou toho schopni, a těmi, kdo jsou pouze unášeni všedními událostmi a momentálními podněty a nejsou připraveni obětovat krátkodobý cíl tomu dlouhodobému. Uvědomoval jsem si, že těm druhým, přestože jsou úspěšní v boji o moc či materiální statky, však uniká celkový smysl života, podstata života v celku. A tomu jsem se chtěl vyhnout. Filozofie je pak jakýmsi obranným reflexem, intelektuální architekturou umožňující odhalit strukturu světa a identifikovat hodnoty, které dávají běžnému životu přesah. A v tomto přesahu se skrývá tajemství. To je podstatou naší existence, nás jakožto morálních bytostí, lidí s důstojností a odpovědností.
Jak byste charakterizoval přínos filozofie pro váš život?
Filozofie je tázání se po smyslu, o němž mnozí z nás nikdy nepřemýšleli. Již Sokrates věděl, že život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít, neboť otázka, jak prožít dobrý život, není běžnou otázkou. Ovšem nelze pečovat pouze o sebe, o vlastní duši a bytí, ale i o důstojný život těch ostatních. Zodpovědnost je vzájemná, reciproční. Běžné cíle jsou individuální, ale jeden je společný, abychom na konci toho všeho byli lepšími lidmi. To je nejvyšší stupeň pokory.