Cvičení musí bavit, jídlo musí chutnat a pak to jde

Šest let se věnoval kickboxu, zacvičil si s mnichy z kláštera Šaolin i s hercem Dolphem Lundgrenem. „Zahraničí mi dalo hodně. Poznáte různé lidi, různé styly cvičení. Především si však musíte vystačit s tím, co máte po ruce, a místo činek tak občas zvedáte třeba jen těžké klády dřeva. S vlastním tělem se tak naučíte pracovat uplně nejlépe,“ říká fitness trenér a výživový poradce Vladimír Koukal.

Tvrdíte, že jídlo musí chutnat. Na tom něco je. Jaké chutná nejvíc vám?

Já si snad ani nedokážu vybrat. Nebudu lhát, jsem strašný jedlík. Miluju hamburgery a sladkosti. Jsem schopný spořádat na posezení tři palačinky, trdelník a zmrzlinu.

To je trošku v rozporu s vaším povoláním. Taková postava přece není zadarmo.

Zadarmo určitě ne, cvičím poctivě a několik let v kuse. Ale co se jídla týče, nijak zvlášť se neomezuji. Jím zkrátka všechno, co mi chutná. Zeleninou počínaje, čokoládou konče. A nechybí mi nic, tuky, sacharidy, ani vitaminy. Všeho mám dostatek (směje se)

Pak ale nechápu, že vypadáte, tak jak vypadáte…

Nejspíš genetika a dobrý metabolismus. Tak to občas prostě bývá. A taky jsem pořád v pohybu – cvičím, běhám, do práce chodím pěšky, auto moc nepoužívám. A to je, myslím, klíč k úspěchu.

Co vás vlastně přimělo cvičit?

Na ten okamžik si přesně pamatuji. Bylo mi asi dvaadvacet, podíval jsem se do zrcadla a řekl jsem si, že jsem prostě břídil. Jen kost a kůže. A tak jsem začal sportovat. Věnoval jsem se atletice, fotbalu, chytil mě i kickbox. S posilováním jsem začal taky sám, zhruba před sedmi lety. Snadné to ale rozhodně nebylo. Vydržel jsem asi měsíc, výsledky žádné, tak jsem s tím praštil. Po pár týdnech jsem to zkusil znovu a výsledek byl stejný. Ale nedalo mi to, nechtěl jsem se jen tak vzdát. A tak jsem tam zašel do třetice. A tentokrát jsem měl štěstí. Potkal jsem se totiž s profesionálním gymnastou, který mi poradil, jak na to. Naučil jsem se ovládat vlastní tělo, zpevnil jsem jeho střed a celkově jsem se ukáznil. Taky jsem zjistil, že nic není zadarmo. Tvrdě jsem dřel asi půl roku, než se dostavily první výsledky.

Nějakou dobu jste pobýval i v zahraničí. Dalo vám to hodně?

Určitě. Mám Českou republiku rád, ale ty zkušenosti, které získáte za hranicemi, jsou zkrátka k nezaplacení. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. A každý kraj vás něčím obohatí. 

Kde se vám líbilo nejvíc?

Asi v Číně. Okouzlila mě tamní kultura a charakter lidí. A co víc, měl jsem možnost si zacvičit s mnichy z kláštera Šaolin. To bylo něco skutečně výjimečného.

Jak se vám to povedlo? To se přece jen tak někomu nepoštěstí…

Došlo k tomu úplnou náhodou. Šel jsem si nakoupit do místního obchodu, a když jsem postával v jedné z uliček, zničehonic staršímu pánovi vedle mě upadl košík a celý nákup se mu vysypal na zem. Přiskočil jsem k němu, abych mu pomohl, ale on mě odmítl. Já na to nereagoval a začal jsem nákup rychle sbírat ze země. Stařík mě chvilku pozoroval, pak si klekl vedle mě a společně jsme jeho košík zase naplnili. Dali jsme se do řeči a já mu pak s nákupem pomohl až domů. Tedy nevím, jestli přímo domů, ale zastavil se u kláštera.

A vzal vás až dovnitř?

Ano, vzal. Možná jsem mu byl sympatický, možná byl ten nákup tak těžký, že se mu s ním nechtělo vláčet (smích). Ale ne, myslím, že jsem mu prostě jen padl do oka. Zajímal jsem se o jejich kulturu, historii a pochopitelně i o pohyb, meditaci a bojová umění. A tak mi to všechno ukázal.

Jak dlouho jste v klášteře pobyl?

Pár hodin, déle to nešlo. Ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Cítit to napětí, ten nesmírný klid. Tamní mniši zkrátka cvičí a meditují úplně jinak než my Evropani. Dokonale ovládají své tělo a to i v sedmdesáti nebo osmdesáti letech. Gravitace jako by jim nic neříkala.

Kromě mnichů jste se prý setkal i s hercem Dolphem Lundgrenem. S ním jste si taky zacvičil?

Ano, to byla další velká náhoda. Potkal jsem ho v Los Angeles na jednom z venkovních hřišť, dali jsme se do řeči a párkrát jsme si spolu zacvičili. Dal mi spoustu cenných rad a tipů, z nichž těžím do teď. Ale je jasné, že kdybychom se potkali dnes, už by mě asi nepoznal (smích).

A to mě zajímá. Jaké rady to byly?

Jedna je obzvlášť cenná: Vždycky přijde někdo, kdo bude lepší než ty. Sedni si, dívej se a uč se od něj. To je základ úspěchu.

A držíte se jí?

Určitě. Každá práce chce svůj čas a nikdy není výhodné hledat zkratky, které by přinesly cíle ihned. I já se neustále učím a vzdělávám a právě to mě žene dál. 

V čem podle vás lidé při cvičení nejčastěji chybují?

Chtějí všechno hned. Takže hodně cvičí, třeba každý den a strašně málo jedí. Mají za to, že tímto způsobem rychle zhubnou. Ale opak je pravdou. Tělo se unaví, protože nemá čas na regeneraci, metabolismus se zpomalí a tuky se začnou ukládat. Tahle cesta k štíhlé a pevné postavě rozhodně nevede.

A jaká cesta k ní tedy vede?

Univerzální plán prostě neexistuje. Každý člověk je unikát a tak je potřeba k němu přistupovat. Není možné vytvořit několikastránkový návod, jak pracovat s lidmi a vždy je to výzva, dostat člověka k jeho předem vytyčenému cíli, nebo mu pomoci ze zdravotního hlediska. 

Výživovými plány, jídelníčky a dietami se to dnes na internetu jen hemží. Dá se vůbec ve zkratce říct, jak správně jíst?

Klíčem k úspěchu je rovnováha. Člověk by měl jíst pestře a hlavně pravidelně. Nevynechávat sacharidy, tuky ani bílkoviny. Naštěstí už vymizel ten blud, že máme sníst snad jedno vajíčko týdně, to je nesmysl. V bílku je kvalitní bílkovina a ve žloutku tuk, který tělo také potřebuje. Klidně si dejte denně míchaná vajíčka, volské oko nebo omeletu. Jezte maso, luštěniny, rýži i brambory. A nebojte se ani pečiva, celozrnný chleba vám rozhodně neublíží. 

A co když mám večer strašnou chuť vyprázdnit ledničku?

To je právě chyba. Znamená to, že jste během dne neměla dostatečný přísun jídla. Pamatujte si, že diety jsou cestou do pekel. Přestaňte jednou pro vždy počítat kalorie, přestaňte se trápit hlady. Naučte se jíst ty potraviny, které jsou zdravé a tělu prospěšné. A nebojte se je dochutit, použít sůl, chilli, trošku másla. Jídlo je od toho, aby vám dělalo radost, musí vám zkrátka chutnat. 

Po čem tedy sáhnout, když potřebuji rychle zahnat hlad?

Ideální volbou jsou oříšky, já osobně nedám dopustit na kešu nebo para. Sáhnout můžete i po ovoci, jogurtu nebo sušeném masu.

A co sladkosti?

Ani těch se nebojte. Netvrdím, abyste se denně přecpávali dorty a koláčky, ale dopřát si čas od času zmrzlinu nebo čokoládu určitě není na škodu. Tělo je chytré, rychle si uvědomí, že mu občas naservírujete nějakou dobrotu. A bude se na ni těšit, bude ho to bavit. A když něco baví, tak to funguje, za to dám ruku do ohně. 

Vaší klientkou je i modelka Romana Pavelková. Jak vaše spolupráce začala?

Oslovila mě s tím, že už nějakou dobu cvičí, ale po zranění lýtka by raději spolupracovala s trenérem. Slovo dalo slovo a trénujeme už skoro rok.

Jaká je Romana klientka?

Skvělá. Je poctivá, disciplinovaná, hodně dře. Zajímá se o techniku posilování a jde jí především o to, aby cviky prováděla správně, což je klíč k úspěchu. Jediné, s čím trochu bojuje, je dodržování jídelníčku. Naposledy vyběhla z posilovny a k večeři si dala hamburger. Ale za to já hlavy netrhám. Daleko horší je, kdyby se trápila hlady. To je ta největší chyba při redukci váhy. Snad už to lidé brzy pochopí.

Je podle vás nějaká dieta skutečně nebezpečná?

Všechny. Jakmile striktně omezíte jídlo, tělo se začne bouřit. Budou vám kolísat hormony a třeba kortizol, stresový hormon, vyletí nahoru. Nechtějte zhubnout pět kilo za týden, jedno úplně stačí. Stejně jako v jiných oborech, ani tady se spěch nevyplatí.

Foto: Filip Matušínský, vladimir_koukal_official