Pod kůží Pavla Niče, krále zelených ploch

Golfový trenér, žijící legenda a také zajímavý člověk, který vychoval mnoho úspěšných sportovců včetně naší slavné reprezentantky Kláry Spilkové. Kdo je vlastně Pavel Nič?

Jak vypadá běžný den Pavla Niče?

Ráno vstávám kolem sedmé hodiny, udělám si snídani, čaj a jedu na devátou hodinu do práce. Tam si dám kafe (smích). Pak mám tréninky do večerních hodin. Doma občas uvařím, to mě baví a potom buď dělám něco na počítači nebo koukám na golf (smích).

Pavle, chtěl jsi být golfový trenér už od malička? Případně v kolika letech ses ke golfu dostal?

Určitě nechtěl, protože jsem golf neznal. Dostal jsem se k němu až v roce 1972 a to mi bylo 24 let.

Co tě ke golfu přivedlo?

Náhoda, jel jsem za známými do Poděbrad a oni byli zrovna na golfovém hřišti a tím jsem vlastně začal. Do té doby jsem o tom, že se golf hraje i u nás nevěděl.

Takže tě golf bavil a „chytil“ hned ten první den?

Začalo mě to pomalu zajímat, začal jsem se do toho ponořovat až jsem se úplně ponořil (smích). Byla to výzva, ale ty začátky byly krušné, nebyly balonky, nebyly hole, nebylo oblečení, nic… ale bavilo mě to, a tak jsem hrál.

Když už ses golfu začal věnovat, měl si vrcholové ambice nebo nějaký cíl, za kterým si chtěl jít?

Za socialismu to moc nešlo. Možnosti cestování ani informace o golfu moc nebyly. Chtěl jsem být na golfu, takže hrál různé amatérské turnaje. Nepřemýšlel jsem cíleně o nějakém vrcholu, hlavně jsem chtěl hrát a vyhrávat.

Co tě přivedlo k tomu stát se golfovým trenérem? A měl si někdy pocit, že ses dal na špatnou kariérní cestu? Že bys chtěl nebo měl dělat něco jiného?

Já jsem se stal golfovým trenérem, protože jsem nevěděl, co mám po revoluci dělat a tak jsem si řekl, že zkusím trénovat. Možná je to i tím, že táta byl úspěšným sportovcem (olympionik, Berlín 1936), Později se stal trenérem řecko-římských zápasů (Antonín Nič, pozn.red.), takže ty geny tam asi nějaké byly.  V mém případě je to zkrátka celé souhra náhod, rodinné geny a to, že mě golf bavil, takže nic promyšleného.

Teď z druhé strany – kdy naopak cítíš, že to je ono, to, co děláš. Respektive kde čerpáš motivaci do práce?

To mám vždycky, když můj žák dosáhne nějakého svého výkonu a začne mít úspěchy. Pak mám pocit, že jsem někoho stvořil nebo k něčemu dopomohl.

Když už jsi věděl, že se trenérství nebo golfu obecně budeš věnovat – nastavil sis nějaký pracovní řád a disciplínu? 

Já jsem vždycky disciplínu měl. Jako hráč jsem byl schopen trénovat hodiny a za jakéhokoliv počasí, což jak říkám bylo dáno ale hlavně tím, že mě to bavilo a moc jsem nad tím nepřemýšlel. Tréninkový plán, že bych trénoval tolik a tolik hodin mít ani nešlo. Před rokem 1990 drivingy (cvičná plocha, pozn.red.) nebyly a každýn hráč měl jen určitý počet vlastních balonků. Po revoluci v roce 1992 jsem pak prosadil výstavbu drivingu v Motole a následně jsem vstoupil do PGA a začal studovat trenérskou školu v Německu. Toho času jsem byl jediný trenér v Čechách, ostatní kolegové trénovali v zahraniční.

Pavle, poznáš talent hned na prvním tréninku?

Já si myslím, že pouze talent nestačí. Někdo má více talentu někdo méně, ale neznamená to, že to poznáš hned na první hodně.  U někoho samozřejmě vidím, že je šikovný, ale nevím, co s tím člověkem udělají další aspekty…třeba u malých dětí se to potom může zvrátit v pubertě. Obecně vzato talentovaný člověk, pokud nebude trénovat se stejně neprosadí. Takže já říkám talent je tak 10 % a 90 % je dřina. 

Který z těchto dvou typů více či méně talentovaných golfistů dosahuje podle tvých zkušeností lepších výsledků?

Jsou tu různé kategorie golfistů. Někdo má méně talentu, ale dohání to disciplínou a tréninkem a někdo má talent, věci mu jdou snadno, ale nedokáže nic, protože je méně důsledný. Obecně bych řekl, že platí, že ten, kdo má v rozhodující moment lepší psychiku vyhrává. Ten, kdo trénuje a nemá psychiku se složí a ten co tolik netrénuje, ale je šikovný a má psychiku nemá tu jistotu v technice a zkušenostech.

Dokázal bys říct jaká je z tvého pohledu cesta k tomu, aby měl člověk šanci stát se úspěšným golfistou?

Píle, pokora, zázemí v rodině. Asi je pravda, že když golfista poté vyzraje do nějaké výkonosti tak je třeba se zamyslet i nad ostatními aspekty jako výbava, cvičení, strava. Ale znám golfisty, kteří stáli 8 hodin na drivingu, měli nejlepší výbavu a stejně nic nezahráli. A je nutno říct, že dostat se do úplné špičky nějakých 150 golfistů je asi taková pravděpodobnost jako být mezi 150 nejbohatšími lidmi na světě. Golfistů je přes 40 milionů.

Kdo je nebo byl největší talent, který se ti dostal do rukou?

Jeden z největších talentů byl můj syn Petr, ale bylo to bohužel v době, kdy ten zájem o golf nebyl a tudíž chyběli sponzoři, kteří by mu umožnili výjezdy na zahraniční turnaje. První hráčka, kterou jsem dostal na túru byla Zuzana Mašínová, ale ta dříč. Pak si myslím, že Klára je talent (Klára Spilková, pozn.red.). Ona má v sobě všechno – psychiku, píli i talent.

Jaké to bylo trénovat Kláru Spilkovou? Od první chvíle na greenu jsi věděl, že z ní něco bude?

Já jsem Kláru trénoval zhruba 12 let a spolupráce s ní byla dobrá. Klára je disciplinovaná, pracovitá a pokorná. Měla tedy všechny předpoklady stát se dobrou golfistkou.

Trénují se lépe muži nebo ženy? 

Děvčata mají více pokory.

Kdyby si měl zhodnotit zpětně svou kariéru, co považuje za největší úspěch?

Určitě synové a Zuzka s Klárou. Měl jsem štěstí na pracovité hráče. 

Co podle tebe mají úspěšní golfisté společné? A jak vidíš budoucnost českých hráčů a hráček ve světě?

Já si myslím, že hlavně ta psychika. Technicky jsou na tom velmi dobře, akorát jim chybí správné sebevědomí. Ty děti mají všechno a tak ztrácejí motivaci. Nemusí nic dělat, rodiče jim všechno koupí, nemusí o nic bojovat, takže v tom vidím problém. Setkávám se pak s výmluvami typu-špatné hřiště, vítr, spoluhráč…a rodiče jsou v tomto ohledu málo důslední. Mám pocit, že tady mají, oproti zahraničním golfistům, falešné sebevědomí.

Autor článku: Libka Šafránková Foto: archiv P.Niče