Stojí za představením MEDA nebo FORMAN a chystá toho ještě mnohem víc. Letní scéna muzea Kampa se stala za poslední roky symbolem kvalitního divadla. Produkuje jedno legendární představení za druhým. Jaké byly začátky a co za tím úspěchem vlastně stojí, to nás prozradila scénáristka a producentka Daniela Sodomová.
Letní scéna Muzea Kampa je dnes již vyhlášená svými představeními o životech našich uměleckých velikánů. Na začátku byla MEDA. Jak tento nápad vlastně vznikl? Kdo za ním stál?
Nápad vznikl v roce 2018, kdy jsem byla na dovolené na Srí Lance a sebou jsem si vzala knihu Ondřeje Kundry o Medě Mládkové. Napadlo mě z jejího příběhu udělat představení a postupně tak vznikla Letní scéna přímo v Museu Kampa. Úspěch Medy pak rozhodl o tom, že se z tohoto původně jednorázového projektu stane regulérní divadlo s dramaturgií životopisných představení.
Jak reagovala samotná Meda Mládková na tento nápad? Respektive na nápad, že první představení bude o ní?
Paní Meda s představením souhlasila a jsem velice ráda, že jsme to ještě stihla mít od ní posvěcené. Pak žila několik let vedle jeviště přímo v Museu a každý večer měla výhled přímo na jeviště.
Zasahovala do realizace nějak?
Měli jsme volnou ruku a ani ona, ani Museum Kampa do představení nezasahovalo. To bylo stěžejní pro naší úžasnou dlouhodobou spolupráci.
První představení bylo velmi úspěšné, a to byl důvod, že jste se rozhodli pokračovat? Tedy vytvořit další hry o dalších osobnostech?
Ano, přesně tak. Snažíme se náš repertoár poskládat z osobností, které jsou spojené s Kampou. U Medy jsme zjistili, že je to hra, která rezonuje s myšlenkami češství, důležitosti lídrů a hledání domova. To jsou témata, která hledáme v každé hře.
Podle jakého klíče vybíráte, o kom se bude hra připravovat?
Strávím při psaní hry s danou osobností mnoho času. Takže hlavní je pro mne, aby byla osobnost inspirativní, měla silný životní příběh a často přikládám důraz na propojení s Kampou a nějakým výročím. Prostě musí zaklapnout všechno dohromady. A nějak to vždy přijde samo. Často mi poradí moje máma, o kom mám psát.
Když jste tvořili první představení. Tušili jste už, že to bude takový úspěch? Že si diváci scénu i tento typ představení tolik oblíbí, že budete mít vyprodáno mnoho let poté?
To jsme určitě netušili. Vše vzniklo od první myšlenky spontánně a postupně. Ale je pravdou, že jsme měli jasnou marketingovou koncepci, kterou jsem si nastavila již od začátku a které se více méně držím. Jsem ale dost intuitivní člověk, který ty věci dělá podle svého pocitu a přesvědčení. Důležité je pro mě mít ve věcech svobodu a nenechat se zviklat názory a strachy ostatních.
Jak vybíráte herce? Předpokládám, že se vám sami hlásí. Já bych brala obsazení v takovém představení jako prestiž.
Herce vybírám já a režisérka Adéla Laštovková Stodolová. Říkáme tomu období námluv, kdy se snažíme vytvořit obsazení tak, aby danou roli hráli lidé, kteří jsou pro ni nejlepší. Dalším kritériem je povaha daného herce a náš pocit z prvního setkání. Neděláme castingy, protože si herců velmi vážíme a považujeme castingy za nedůstojné. Děláme setkání jeden na jednoho. A musím říct, že to, jaké úžasné party lidí u nás máme, je až k nevíře. Možná je to tím, že mou prioritu je, abychom měli super vztahy s herci a nikdo se nechoval nějak povýšeně. To se nám daří a pokud někdo hraje na naší scéně, můžete si být jistá, že je to super talentovaný herec a úžasný člověk. Dalším důvodem je persona režisérky Adély Stodolové Laštovkové, se kterou se herci cítí tvůrčím způsobem a v neposlední řadě mám úžasnou produkční Terezu Nyklovou, která dělá hercům zázemí, na které jsem hrdá. Pokud je to pro ně prestiž, tak to nás těší. Ale my to vnímáme spíš jako vděčnost a to oboustrannou.
Jaké to je spojit roli producentky a scénáristky? Má to své výhody nebo spíše naopak?
Nevím, jak by to vnímal někdo jiný, ale pro mě je to ohromná výhoda. Miluju to. Díky tomu mohu uplatnit věci které mi jdou a které mě baví v jednom projektu. A nemusím se tříštit ve více věcech. Já mám to štěstí, že mě baví jak ta kreativní část, tak pak ta realizační. A na to musíte být typ člověka.
Co znamená budovat divadelní scénu a zároveň tvořit nové originální představení a to najednou?
Já to nedělám najednou, ale mám to v čase rozdělené. Na podzim píšu. Většinou i někde v zahraničí. Ponořím se do svého introvertního já a je mi v tom dobře. Pak od zimy plánujeme novou sezónu a od února zkoušíme. Takže se vše dá zvládnout a díky tomu se pak nabaží i moje společenské já, které potřebuje být s lidmi a tvořit s někým partu.
Letos jsme mohli vidět představení Werich, Forman a Marta. Co nás čeká další sezonu?
Vlastně to samé. Nebudeme mít premiéru. Většinou ji máme jednou za dva roky. Také nás čekají koncerty, které oznámíme v prosinci, kdy začínáme prodávat lístky.
Myslíte si, že nastane doba, kdy dojdou nápady nebo tak mimořádně výjimečné osobnosti ke zpracování? Co bude pak?
To nevím. Žiju v hlavě tak maximálně rok dopředu. Stát se může ledasco, ale já nad tím nepřemýšlím. Myslím, že člověk by měl žít teď a tady.
Chystáte pro diváky nějaké novinky? Změny v dalších sezonách?
Ano, mám nějaké nápady na tematické večery. Ale víc k tomu oznámíme v prosinci. Dále bych ráda zavedla meet and greet s našimi herci a tematické prohlídky Kampy po místech spojených s našimi představeními.
Co by mohlo být pro někoho jako jste Vy, kdo napsal a zprodukoval tak úspěšné legendární představení, ještě profesní výzvou? Je něco, co byste ještě ráda vytvořila?
Mám velký sen dostat naše představení do Ameriky a také na tom pracuji. Dále píšu román a doufám v jeho dokončení. Je to práce na několik let. Já mám stále nové sny a plány, které mě popohání. Rozhodně nejsem člověk, který by měl pocit, že už bude žít jen z toho, co se mu podařilo.
Foto: Eva Dobrovodská
foto: Letní scéna muzea Kampa