Talentovaná alpská lyžařka, Alena Labaštová, si prošla jedním z nejtěžších období své kariéry. Vážné zranění ji na několik let zcela vyřadilo ze závodních svahů. Díky nezlomné vůli je její návrat mimořádný. Letos si dokonce vybojovala svou první účast na únorových Zimních olympijských hrách v Cortině d’Ampezzo, kde nastoupila dokonce ve všech disciplínách od slalomu až po sjezd jako jedna z nejvšestrannějších závodnic. Jak vypadala její cesta zpět na vrchol?
Text: Denisa Jansová
K závodění se vracíš po tříleté pauze kvůli vážnému zranění. Mohla bys nám své zranění trochu přiblížit?
V říjnu v roce 2022 jsem na tréninku super-G v Zermattu před mým prvním svěťákem spadla. Nevypla mi lyže a zlomila jsem si nohu, přesněji holeň, lýtko a kotník. Mám za sebou asi šest operací a stále to nemám úplně zahojené a asi ani nikdy mít nebudu. Lýtková kost se mi pořádně nezahojila a uprostřed kosti, kde to bylo zlomené, se vytvořil tzv. „pakloub“. Část té kosti je tam mrtvá, tudíž se nemá už jak zahojit.
Omezuje tě to nějak v tréninku?
Musím lyžovat s karbonovou ortézou, kterou mám přidělanou do botičky lyžáky. Bez ní je to velká bolest, protože jakmile zapnu lyžáku a pohnu nohou dopředu a dozadu, dochází k mikropohybům těch kostí. Co se týče kondičního tréninku, tak tam už je to lepší, dokonce i u běhání.
Postupně se vracet muselo být velmi náročné, co tě motivovalo ve tvém návratu nejvíce?
Ano, to rozhodně bylo. Obzvlášť, když to bylo nahoru dolů neustále. Jednou jsem mohla začít trénovat, poté ale přišla další operace a všechno začalo znovu. Takhle se to opakovalo několikrát za sebou. Nejtěžší na tom bylo dokola se vracet zpět na začátek. Nejvíce mě asi motivoval ten pocit z lyžování jako takového. Stoupnout si na lyže, pustit se dolů z kopce a jet. A poté také cíl, který jsem si kdysi dala, a to „Dream 2026“. A samozřejmě lidé okolo mě, když už jsem ani já sama nevěděla, jak dál.
Byly naopak i chvíle, kdy jsi uvažovala nad tím, že už se k závodnímu lyžování nevrátíš?
Určitě byly. Nebylo to celkově vůbec jednoduché. Měla jsem dost velké bolesti a nedokázala jsem si představit, jak s tím budu moct lyžovat. Hlavně jsem řekla, že s takovou bolestí ani lyžovat nechci, protože z toho nešlo mít popravdě radost. A jak chcete dělat něco, co vám nepřináší radost. Ale naštěstí jsme přišli na řešení a lyžuji. Za ty tři roky, co jsem byla mimo, bylo těch chvil více. Tři roky je dlouhá doba sama o sobě, natož když nemůžete dělat to, co milujete a k čemu jste byli oddáni celý svůj život. Myslím, že nebýt lidí, kteří ve mě v těch momentech věřili mnohem více než já sama v sebe, bych tady asi nebyla. A za to jsem jim vděčná.
Samozřejmě ses nevrátila jen tak, rovnou jsi to vzala ve velkém stylu a na začátku závodní sezony sis vyjela skvělé body ve slalomu a nominovala ses na svoje první zimní olympijské hry, které se konaly teď v únoru v Cortině d’Ampezzo. Jaké to je splnit si svůj olympijský sen a reprezentovat Českou republiku na olympijských hrách?
Olympiáda v Cortině byl můj cíl už od roku 2022 a měla jsem tam namířeno. Tím zraněním se mi postupně ta naděje vytrácela, ale odmítala jsem to vzdát. To, že jsem se dokázala nominovat do Cortiny bylo něco neuvěřitelného. Ať už jsem tam nepředvedla to, co bych si představovala, tak být tam pro mě znamenalo hrozně moc. Je to úžasný pocit být v okolí těch nejlepších z nejlepších a patřit mezi ně.
Jak sis olympiádu užila a jak hodnotíš svoje výkony?
Olympiáda byla skvělá, Cortina je nádherné místo a už se těším, až se tam zase vrátím. Mrzelo mě, že bylo vše rozlezlé po celé Itálii a že ostatní sporty byly daleko a nemohla jsem se jít podívat třeba na hokej nebo na lyžování mužů. My jsme měli blízko bobisty, curling a skeleton. Vidět, jak bobisti jedou tou zledovatělou dráhou, bylo zase něco jiného. Když na to teď koukám zpětně, tak své výkony hodnotím pozitivně. Vím, že v ten moment jsem spokojená moc nebyla, protože ztráty byly větší, než jsem chtěla. Navíc mi při slalomu už bohužel došly síly kvůli tomu, že jsem odjela celý program. Mrzelo mě, že jsem neukázala to, co umím, ale to už tak bohužel ve sportu je. Co se týče umístění jako takového, tak to jsem spokojená byla. Myslím, že mám dost velký deficit v tréninku oproti ostatním, takže jsem tam předvedla to, na co jsem byla v tu chvíli připravená.
Jsi hodně všestranná, co se disciplín v alpském lyžování týče. V Cortině d’Ampezzo jsi jela úplně všechny, včetně sjezdu, který patří v kategorii žen na tradiční sjezdovce Olimpia delle Tofane mezi jeden z nejtěžších vůbec. Jaké máš ze závodní trati pocity?
Mně se trať líbila a těším se, až se na ni vrátím. Ta trať má úplně všechno, rychlost, skoky, zatáčky a horizonty. Je to vyloženě sjezdovka se vším všudy. Bohužel nám tréninky zrušili a odjely jsme pouze jeden. Pro nás, které jsme tam byly poprvé, to nebylo moc fér, ale to už je součást lyžování. Pamatuji si, že potom, co jsem dojela závodní jízdu, jsem řekla trenérovi a rodičům, že bych si to sjela znovu. Bylo to opravdu úžasné, navíc nám vyšlo i super počasí.
Na startu ses rozcvičovala i po boku hvězdné Lindsey Vonn, jaké to bylo?
Lindsey je můj vzor už odjakživa. Její neuvěřitelná odhodlanost jít si za svým a za tím, čemu věří. Tím vším, čím si ona prošla je neuvěřitelné, ji jen tak nikdo a nic nezastaví. I ona hrála v mé cestě zpět roli. Když jsem zjistila, že se vrátila k závodění a že bych proti ní mohla závodit, tak jsem byla nadšená. Být tam s ní byl pro mě sen. Hrozně moc jsem ji chtěla poznat a těšila jsem se na to, ale bohužel při závodě spadla a zranila se a už jsem tu možnost neměla.
Když se vrátíme k té všestrannosti, která z disciplín tě ale baví nejvíce?
Vždy to byly rychlostky a myslím, že i nadále budou. Tomu pocitu, jaký u toho mám, se nemůže nic vyrovnat. Neříkám nic, slalom mě také začal hodně bavit, ale proti tomu adrenalinu to nemá šanci. Samozřejmě kdo ví, kam mě to ještě zavede.
Změnila se od tvého zranění nějak tvoje práce s psychikou?
Za ty tři roky jsem měla dostatek času vyrovnat se s tím, co se mi vlastně stalo a proč. Vím, že ze začátku jsem se na lyžování ani nemohla dívat v televizi, vyvolávalo to ve mně vzpomínky. Později jsem se už dívala, ale kdykoli jen někdo vypadal, že spadne, tak jsem přestala. Dlouho jsem nevěděla, jak přesně jsem spadla, protože jsme to bohužel neměli na videu. Jeden den, kdy jsme trénovali na lyžích, se mi stalo něco podobného a v ten moment jsem to všechno čistě viděla a myslím, že mi to dost pomohlo. Je to drsný sport a tohle k tomu bohužel patří. Takže teď na závodech už s tím žádný problém nemám a myslím, že nedělám nic jiného, než jsem dělávala předtím, než jsem se zranila.
Co máš na lyžování nejraději?
Hory a východy slunce. Občas je to jako z pohádky. Následně tu možnost podívat se všude možně po světě a adrenalin samozřejmě nesmí chybět.
Je naopak něco, co ti na něm přijde nejnáročnější?
Asi to cestování, jezdit deset hodin autem není úplně příjemné. Hlavně když musíme stále někam přejíždět a balit věci, nakládat auto, vykládat auto, vybalovat věci a takhle pořád dokola. A to ještě ani nemluvím o tom, když musíme letět letadlem a zařizovat všechny věci okolo.
Jak jsi již zmiňovala, díky lyžování se podíváš všude možně po světě. Která tréninková destinace je tvoje nejoblíbenější?
To popravdě ani netuším. Asi nemám vyloženě oblíbenou tréninkovou destinaci. Ale myslím, že by to byla kdyžtak nějaká Itálie. V Itálii je hezky.
Jaké sny a cíle máš ve své kariéře do budoucna?
Další olympiáda za čtyři roky je určitě můj cíl. Chtěla bych tam za ty čtyři roky předvést své maximum. Takže postupně se zlepšovat a zlepšovat. Také se chci podívat do světového poháru, ať už ve slalomu, v super-G či sjezdu. A k tomu samozřejmě patří dostat se do 30. místa a pravidelně bodovat. Nebudu lhát, že bych nechtěla i top 10 a vyšší příčky. Ty cíle tam jsou, hlavně ať jsem zdravá, a to ostatní už přijde.
Co bys vzkázala mladým sportovcům, kteří nyní stojí na začátku své sportovní cesty?
Ať si jdou pevně za tím, v co věří, jsou trpěliví a důvěřují procesu.
Foto: archiv fotek Aleny Labaštové