Soukromá sbírka 115 obrazů českého malíře Ivana Sedliského byla poprvé představena veřejnosti během slavnostní vernisáže 10. června 2026 v nově otevřeném prostoru Ivan Sedlisky Gallery v pražské Michalské ulici. Mezi hosty nechyběl ani synovec tohoto uznávaného umělce, výtvarník Maxim Havlíček. Za vznikem galerie i jedinečné sbírky stojí podnikatel Václav Černoch, který v rozhovoru přibližuje příběh celé kolekce i svou vizi nové galerie.
Text: Denisa Jansová
Veškeré úsilí kolem této sbírky začalo jedním obrazem, který kdysi koupil Váš otec a poté dlouho visel v rodinném obývacím pokoji v Chebu. Vzpomínáte si, jak celá tato sběratelská vášeň začala?
Taťka tento obraz koupil na konci 60. let. Tehdy šlo o velmi drahou koupi, jeho cena odpovídala přibližně čtyřem měsíčním platům. Obraz pak tedy pověsil na zeď našeho obývacího pokoje v bytě v Chebu, kde se stal jeho dominantou. Krátce před svou smrtí mi obraz daroval. Shodou okolností mi poté lékaři diagnostikovali rakovinu ve čtvrtém stadiu. Vyhlídky nebyly příznivé, ale podařilo se mi náročnou léčbu zvládnout. Právě tehdy jsem začal sbírat další obrazy od tohoto autora, a právě to mi pomáhalo se se vším vyrovnat. Dnes si nesmírně vážím toho, že z jediného obrazu postupně vznikla rozsáhlá sbírka, kterou mohu představit veřejnosti. Je pro mě důležité, aby byl celý projekt pojat filantropicky, vstup na výstavu je zdarma a návštěvníci ji mohou navštívit čtyři dny v týdnu.
Co Vás na tvorbě Ivana Sedliského oslovilo natolik, že jste se rozhodl vybudovat sbírku čítající až 115 děl?
Ten první obraz pro mě vždycky znamenal opravdu hodně. Celé dětství i dospívání jsem se na něj díval každý den, a postupně jsem si k němu vytvořil velmi silný vztah. Když jsem poté začal sbírku budovat, vracely se mi vzpomínky na mého tátu. Každý obraz, který jsem sháněl v antikvariátech, u sběratelů nebo v aukčních síních, pro mě představoval určité spojení s ním. S každým dalším přírůstkem jsem zároveň začal více rozumět celé Ivanově tvorbě.
Obsahuje tento počet všechna autorova díla?
Myslím, že ne. Ale nikdo to neví přesně a autora se bohužel nezeptáme, protože už je skoro 30 let po smrti. Některá díla jsou v různých soukromých sbírkách v zahraničí, například v Severní Americe, v Itálii, ve Švédku, v Německu a ve Francii. Ta díla, která se dala zakoupit a sehnat, tak jsem chtěl získat a vytvořit k jubileu 100 let od narození autora tuto kolekci.
Jak obtížné bylo jednotlivá díla dohledávat a získávat?
Nebylo to vůbec jednoduché a nějaké úsilí mě to určitě stálo. Ale kde je vůle, tam je i cesta. A kdo mě zná, tak ví, že mám ve zvyku dotahovat věci do konce a jen tak se nevzdávám. Jsem opravdu hodně cílevědomý.
Byl nějaký obraz, po kterém jste musel pátrat opravdu dlouho?
Myslím, že jich bylo více. U některých to bylo obzvlášť obtížné. Většina lidí, kteří mají Ivana rádi nebo vlastní některý z jeho obrazů, je totiž považuje za něco, co se neprodává. Stejně tak ani tato sbírka není na prodej a nikdy nebylo mým záměrem ji jakkoli komerčně využít.
Je nějaký z obrazů vyloženě Vaším nejoblíbenějším?
Ke každému obrazu mám osobní vztah, protože mi prošel rukama. Přesto mám několik favoritů, které bych zařadil do top desítky.
Najdeme na výstavě i ten, který visel dlouhá léta u Vás v obývacím pokoji?
Moc dobrá otázka. Ten tady není, visí u mě v pracovně. Ale je na titulní straně monografie Ivan Sedliský – Příběh z obýváku, která byla dnes pokřtěna. Obraz mého tatínka, který vše spustil si můžete prohlédnout právě v rámci této knihy.
Co všechno se v ní čtenář dočte?
Jde doslova o monografii autora. V knize jsou jeho obrazy a myšlenkové pochody, ve kterých se dozvíme vše o jeho tvorbě. Zároveň v ní najdeme spoustu odborných publikací z minulého století, kde se dočteme o autorovi jako takovém. Řekl bych, že je to první takto komplexní souhrn informací.
Kdyby Váš otec mohl dnešní expozici vidět, co myslíte, že by ho potěšilo nejvíce?
Můj táta nebyl mužem mnoha slov, takže by se radoval spíše vnitřně. Nemyslím si, že by mě nějak zásadně pochválil, ale určitě by byl rád, že něco takového vůbec vzniklo. Samozřejmě mi je líto, že tu nemůže být dnes s námi.
Co považujete za největší přínos Ivana Sedliského českému výtvarnému umění?
Já nejsem žádný odborník, popravdě vše, co se tu dnes odehrává je pro mě nové. Rozhodně se nepovažuji za nějakého experta na umění, takže to nechám na odbornících a návštěvnících galerie. Pro mě ty obrazy hodně znamenají a na návštěvnících je, aby si k nim i oni našli vlastní cestu.
Které z jeho děl podle Vás nejlépe vystihuje jeho osobnost a umělecký přístup?
Jednoznačně portréty žen.
Jak náročné bylo proměnit tuto soukromou sbírku v dlouhodobý galerijní projekt?
Náročné to do jisté míry bylo. Já se ale snažím pracovat co nejvíce to jde a mou hlavní profesí zároveň je, že jsem spolumajitelem developerské společnosti SKYHILL, takže se stavbou a rekonstrukcemi mám nějaké zkušenosti. Na tom celém se podílel i můj skvělý tým, takže jim všem moc děkuji. Jde tedy o stálou expozici na následujících 20 měsíců, takže je opravdu spoustu času se na obrazy přijít podívat.
Co byste si přál, aby si návštěvníci z galerie odnesli?
Já doufám, že v lidech zůstane pozitivní nálada. Aby byla láska a dobrota, tím se snažím řídit celý život. Přál bych si, aby to přineslo i nějaké uklidnění v dnešním zrychleném světě. Aby si lidé opravdu našli ten čas v galerii strávit několik hodin a kochat se obrazy. Ke každému člověku totiž promlouvají jiným jazykem a věřím, že jim to bude dělat radost.
Máte pocit, že se díky této výstavě podaří vrátit Ivana Sedliského do širšího povědomí veřejnosti?
Určitě v to doufám. Je to ale na lidech a na názoru veřejnosti. Snažil jsem se o to, ale uvidíme, nekladu si žádný konkrétní výsledek. Pro mě je důležité, že na vernisáž přišlo hodně lidí a všichni vypadali spokojeně.
Jaké další plány máte se sbírkou do budoucna kromě toho, že zde bude vystavena 20 měsíců?
Vzhledem k tomu, jak jsem Vám vyprávěl o mé nemoci, zároveň mám čtyři děti, tak jsem se naučil žít život ze dne na den. Každé ráno se snažím vstát a s radostí se koukat, co mě v ten moment čeká dál, ale takhle do daleké budoucnosti nekoukám. I celý tento Příběh z obýváku se odehrál velmi rychle.
Foto: Vanilla PR