Adéla Štěpánková je svatební, rodinná a portrétní fotografka z Hradce Králové. Fotí po celé republice, nejčastěji však kromě rodného města také v Pardubicích a Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje především na přirozenost, emoce a autentické momenty, které podle ní tvoří skutečné jádro dobré fotografie. Tato mladá a talentovaná fotografka má cit pro zachycení toho pravého okamžiku a usiluje o to, aby lidé na jejích snímcích byli sami sebou. Společně jsme si popovídaly nejen o její tvorbě, ale i o tom, jak náročné je zachytit jedinečnou atmosféru dané situace.
Text: Denisa Jansová
Kdybys měla jednou větou popsat styl své tvorby, jak by zněla?
Řekla bych filmový. Ale možná proto, že je to něco, kam se snažím směřovat, hlavně tedy na svatbách. Miluju lidi v pohybu, momentky, takový ten přítomný okamžik, když někdo ani neví, že ho fotím. Tak vznikají nejhezčí fotky, a právě ty fotky, které si pak dáš do fotoalba a na to se pak vzpomíná nejraději.
Zachytit ten pravý okamžik není jednoduché, jak poznáš, že se fotka opravdu povedla?
Já si říkám, jestli nějaký pravý okamžik vůbec existuje? Přijde mi, že nejdůležitější je zaměřit se na opravdovost, a poté je pravý okamžik snad každý. I rozmazaná fotka má něco do sebe, vždyť sama víš, jak na tebe občas něco zapůsobí, i když to není dokonalé.
Co je pro tebe při focení důležitější: technická dokonalost nebo emoce?
Ideálně spojit obojí, ale samozřejmě, že emoce nad dokonalostí vždy zvítězí.
Myslíš si, že se atmosféra dá naučit zachytit, nebo je to spíše intuitivní záležitost?
Je to hodně intuitivní, ale pořád je to nějaká dovednost, která se tréninkem dá naučit.
Jak pracuješ s lidmi před objektivem, aby se uvolnili a byli sami sebou?
Povídám si s nimi. Před tím, než se jde fotit, jdeme na procházku k lokaci nebo si prostě jen tak popovídáme, jak se v tom životě mají, co je těší, co milují. Jakmile se začne vtipkovat, jdeme na věc. Někdy je samozřejmě trochu náročnější člověka uvolnit, protože má nějaké stresy nebo špatné zkušenosti s focením z dřívějška, takže společně poté pracujeme dál, aby si ten pocit spíš užili, než měli pocit, že musí přežívat nebo něco vydržet. Mám nějaké své tajné zbraně, jak na to, ale pak hodně záleží na povaze toho daného člověka a na harmonii mezi partnery nebo rodinou.
Nejvíce jsem se bála, že to bude nejtěžší s dětmi, ale ten vystudovaný peďák má asi něco do sebe a většina dětí se těší, kdy zas půjde fotit s „tetou“ Áďou.
Jaké je to být mladou fotografkou v dnešní vizuálně přesycené době?
Je to výzva, ale zároveň úžasné, protože tě sledují jen lidi, které opravdu zajímáš. A jasně, že musíš makat, musíš tvořit zajímavé věci, které lidi opravdu nadchnou.
Cítíš někdy tlak sociálních sítí na to, jak by fotografie „měla“ vypadat?
Ve svých kariérních začátcích jsem cítila, protože jsem chtěla být jako někdo. Jenže o tom to není. Je to o tom, co cítíš uvnitř sebe, že je správné. Dřív jsem se hodně inspirovala na sítích, a to mě uškodilo asi úplně nejvíc. Kdo určuje, jak by fotka měla vypadat? Jen ty sama.
Jak si případně udržuješ svoji autenticitu?
Co nejméně koukám na inspiraci. Pokud se člověk chce nějak odlišit, musí tvořit něco jiného, svého, zkoušet jiné úhly, různá místa, různě komunikovat. Miluju pózy, ale pózovat zvládne pod správným vedením každý. Komunikace. To je to, co je na tom to gró.
Jak bys chtěla, aby se lidé cítili, když se dívají na tvoje fotografie?
Chci, aby se smáli, aby byli dojatí, aby se cítili tak, že jsou to opravdu oni, nebo že by takové vzpomínky chtěli i oni sami.
Co bys poradila ostatním mladým fotografům, kteří se svojí tvorbou teprve začínají?
Foťte, foťte, foťte. Vyberte si, co fotit chcete a to trénujte. Já jsem tenkrát obepsala asi 20 svých kamarádek a 15 z nich souhlasilo, a nakonec jsem asi se 13 z nich šla fotit. Není to těžké, ale začni, ideálně hned teď.
Ačkoliv si hodně lidí myslí, že fotka je jen o fotce, pro mě to tak úplně není. (Pominu to, že jsem se musela naučit i účetnické věci, práci s technikou, daňové záležitosti, právničinu, marketing atd.) Ale co dělám, abych se ve fotce zlepšila je to, že jsem začala chodit do galerií dívat se na obrazy. Dívám se na obraz tak, jako by to byla fotka a říkám si: „Jakým objektivem by to tak bylo vyfocené?“ „Jak daleko bych s tím objektivem musela stát od té postavy/věci?“ „Jak asi tenkrát komunikovali?“ „V jakém úhlu je světlo, které proniká do obrazu?“ „Jaká je denní doba, síla světla, roční období, počasí…?“ A takhle člověk trénuje, vnímá světlo, vnímá umění. Protože fotka je přece jen umění. Děláš to taky?
Je nějaký směr, kterým bys chtěla do budoucna svoji tvorbu posouvat?
Určitě. Je to ten filmový styl, který jsem zmiňovala výše. Je to něco, co je velmi individuální (a zase, dívejte se na umělecké filmy, je to úžasná inspirace pro naše umění), ale je to právě to, co je na tom tak neuvěřitelně fascinující. To přesně dělá fotografa fotografem. Pózy umí fotit každý, ale zachytit emoci a realitu není tak jednoduché a už je potřeba nějaký cvik. Zároveň jsem se začala vracet zase o kus zpátky, a stejně jako koukám na umělecké filmy a chodím do galerií, tak jsem začala fotit na analog. Ale to i k tomu filmu, mám pocit, patří. A tam jde teprve o rozhodnutí zmáčknout spoušť v ten „správný okamžik“. Když máš zrcadlovku nebo bezzrcadlo, uděláš XY fotek a až v počítači vybíráš, kde je ta emoce nejsilnější, protože máš většinou z čeho vybírat. Ale tady ne. U analogu musíš předvídat, musíš přemýšlet a musíš být připravená, jinak to propásneš. Je to skvělý trénink a zároveň z toho vznikají opravdu úžasné vzpomínky.
Foto: archiv Adély Štěpánkové