Hostinec, kde se od první republiky vůbec nic nezměnilo, se nachází ve vesnici Víchovská Lhota v Krkonoších nedaleko Špindlerova Mlýna. Hostinec je zasazen v nádherné přírodě a všude kolem je to jako v pohádce a člověk si tu užije nádherný klid. Je to místo, kde se zastavil čas. My jsme udělali rozhovor s paní Mánkovou, která hostinec udržuje stále v provozu i v tomto věku. Jak to dělá, že je stále tak fit, vše o provozu ale i historii se dozvíte v našem článku.
Text: Denisa Jansová
Od jakého roku tady hospoda stojí? Od té doby se vlastně vůbec nic nezměnilo, že?
Hospoda není v původním stavu, od roku 1860 tady byla pouze malá hospůdka, která měla v průběhu let různé majitele. Pan Hanč v roce 1867 postavil sál a můj tatínek později jeviště, hrálo se tu tedy také divadlo. Nechyběl ani mlýn s obrovským mlýnským kolem, kde se mlela mouka. Konaly se i různé zábavy a hodně se tancovalo. Ale když se Víchové postavil kulturní dům, zábavy se tu zakázaly a mohly být už pouze tam.
Od kdy tady začala Vaše rodina působit a provozovat hospodu?
V roce 1929 měla moje mamka svatbu a můj děda jí koupil tuto hospodu. Od té doby začala moje rodina hospodu provozovat. Maminka zde měla dříve i obchod, kde prodávala všechno možné, například mléko a mouku. Později se sem přistěhovala moje starší sestra z Tanvaldu, aby mamince s provozem pomohla. O několik let později sestra onemocněla na Alzheimra a já jsem se o ni začala starat a pomáhat jí s hospodou. Pracovala jsem tehdy ve Vrchlabí a hned po práci jsem jela sem. Můj muž také hodně pomáhal, často mě sem vozil a hlídal naše dvě dcery. Také jsem pracovala v Poniklé, kde jsem navlékala korále, chodila jsem tam odtud pěšky přes kopec, byla to náročná cesta. Potřebovali jsme si vydělat na auto a autobus tu dříve nejezdil. Sestra poté kvůli té nemoci zemřela a já jsem to celé převzala.
Nyní obsluhujete především o víkendech, kde berete energii pokračovat i v tomto věku?
Teď už pouze o víkendech. Jsem na tento styl života zvyklá a byla by škoda to tu úplně zavřít. Sestry syn má svůj penzion v Tanvaldu, takže tady na hospodu mu čas už nezbývá. Když ještě můžu a baví mě to, snažím se hospodu udržet v provozu.
A jak to děláte, že jste stále v tak dobré kondici?
Asi k tomu pomohlo všechno, co jsem dříve dělala. Opravdu hodně jsem celý život pracovala, sušilo se tu seno, všechno jsme nosili a vozili. Byla jsem stále v pohybu. Musím říct, že opravdu všechno, co jsem kdy dělala mě moc bavilo a ráda jsem jakkoliv pracovala. Když dělá člověk všechno s radostí, dává mu to i energii. I moje dcera mě stále v provozu hospody podporuje. Říká, že když na to mám ještě energii, přijde jí dobré, abych se stále udržovala v pohybu a byla mezi lidmi.
Chovají se hosté vždy slušně?
Když jsem byla ještě mladá, nebylo to s hosty vždy jednoduché. Chlapi sem jezdili z celého okolí, byla to tady vyhlášená hospoda a stále je. Nyní se chovají většinou už lépe a řeším méně problémů.
Co děláte, když se strhne například nějaká hádka? Přeci jenom je to hospoda na vesnici.
Občas se to stane, ale naštěstí vše dokážu usměrnit a chlapi mě poslechnou.
V kolik hodin tak chodíte spát, když máte zrovna plnou hospodu? Do kdy se hosté obvykle zdrží?
Často zůstanou tak do jedné nebo do dvou hodin v noci. Než všechno uklidím, jdu spát tak po té druhé hodině. Dříve to bylo ale jiné. To tady hosté seděli klidně do čtyř hodin do rána, ale mě to nevadilo, byla jsem ráda, že se jim tu líbí a jsou spokojení. Odjakživa jsme byli k hostům ohleduplní.
Jak dlouho to tady plánujete ještě udržet v provozu?
Síly mi už samozřejmě ubývají, ale budu se snažit hospodu provozovat tak dlouho, dokud to půjde.
Jak nejraději trávíte čas, když zrovna neobsluhujete hosty?
Jdu ve Vrchlabí do města a jdu si na kafíčko. Máme tam hodně různých kaváren, chodím buď s kamarádkou nebo sama. Doma si taky kafíčko udělám, ale mně nejvíce chutná mezi lidmi. Chodím na něj tak dvakrát až třikrát týdně.
Měla byste něco, co byste vzkázala dnešní mladé generaci?
Aby hodně pracovali a aby si na sebe dobře vydělali. Je to důležité a v dnešní době je hodně mladých, kterým se pracovat nechce.
Foto: Denisa Jansová