Ředitelka pražského mezinárodního festivalu Designblok, iniciátorka vzniku Akademie designu České republiky, která každoročně udílí Ceny Czech Grand Design, a také zakladatelka a umělecká spoluředitelka galerijní značky Křehký Jana Zielinski. Nyní také autorka knihy Jana Zielinski: Křehká krása designu, která vznikla jako otevřený rozhovor s novinářkou Andreou Běhounkovou. Tato legenda českého designu nás inspiruje její, více než dvacetiletou, cestou za budováním festivalového fenoménu jménem Designblok.
Jak začala vaše cesta k designu?
Byla to taková intuitivní cesta, protože já jsem si napřed myslela, že se budu spíš věnovat volnému umění, anebo filmu, protože to byly dvě oblasti, které mě významně zajímaly, možná ten film ještě trochu víc. A pak jsem dělala několik projektů ve spolupráci s Národní galerii a s Galerií hlavního města Prahy. Už tedy za studií. A pak jsem se seznámila s takovou partou, která dělala časopis Dotyk, kde už byl i můj kolega Jiří Macek. Seznámil nás Petr Bílek, dneska významný filmový producent. Všichni jsme byli mladí a plní přesvědčení, že můžeme úplně všechno, což bylo v té době úžasné. Člověk měl v té době pocit, že všechno, co si vymyslí, tak to bude. A vlastně takhle to začalo velice nenápadně. Seznámili jsme se s Davidem Řezníčkem, který v té době už Designblok začal organizovat jako takovou spíše oborovou přehlídku pro designéry, pro architekty, pro nějakou uzavřenou odbornou komunitu. A David přišel s tím, jestli bychom nechtěli něco udělat a my jsme řekli, tak jo, ale vlastně od začátku nám bylo jasné, že nás to nezajímá čistě jenom jako oborová platforma. Že bychom chtěli, aby se z toho stala akce pro širokou veřejnost. Tak, aby opravdu ten design nějakým způsobem ovlivnil život v České republice, aby se šířil osvětou mezi nejširší populaci, abychom měli možnost s tím něco udělat i v rámci nějakého společenského dopadu. No a takhle to vlastně celé vzniklo. Ono to bylo, když mně bylo v té době 25 let, takže člověk si to strašně těžko v dnešní době dovede představit, že by studentka přišla a začala by dělat projekt takového rozsahu. Ale ten projekt rostl postupně, jak jsme rostli my. Až se z něho stala opravdu tahle významná evropská událost, která určitě v rámci toho středoevropského regionu je tím nejvýznamnějším festivalem.
Abychom se vrátili, bavíme se někdy rok 1999, 2000 nebo 2001, kdy přesně vznikl Designblok?
Rok 1999. My jsme u něj stáli od roku 2000 napřed společně s Davidem. Poté už David Řezníček řekl, ať si to děláme sami, že už to jde trochu mimo něj. No a vlastně postupně jsme začali. Já jsem si totiž uvědomila jednu významnou věc, že v ten moment, kdy vybudujete významnou platformu, tak skrz toho můžete uskutečňovat nějaké svoje vlastní vize. Že to nemusí být jenom to, že někde v Miláně jste viděla nějaký festival a teď budete kopírovat to, co jste tam viděla. Ale vy si můžete vytvořit to, co vy chcete. Samozřejmě některé principy, jako to, že se design vystavuje, jsou všude stejné. Vlastně nám to umožnilo hrozně moc pracovat kreativně, vytvářet si svoje programy, svůj celý duch toho festivalu, a to se mi moc líbí. Minulý rok jsem byla na přednášce, kterou dělal Karel Och o Karlovarském festivalu a mluvil o něčem, co nazýval „spirit of festival“. A v zásadě ono je to strašně těžko pojmenovatelné. Liběna Rochová tomu třeba říká hnutí, co kolem Designbloku vzniklo. Ale ono je to něco, co vám dává prostor k nějaké identifikaci s celou akcí. A to si myslím, že se povedlo. Diváků Designblok přivedl hodně a vrací se nejen z Čech, ale i ze zahraničí. Takže se podařilo vytvořit nějaký živý organismus, který zkrátka zafungoval.
Ano, já bych to nazvala asi podobně. Pro mě je to takový živý organismus, protože se neustále transformuje a mění. A to se mi na něm líbí taky, protože jsem návštěvník od těch prvních let. Neustále vytváříte něco, co toho návštěvníka zaujme, a to mu dá důvod přijít další rok znovu. Je to úplně neuvěřitelná věc. Přijde mi to jako obrovský fenomén, že se to stalo tady v České republice v roce 2000 a dokázalo se z toho udělat něco, co je dneska ikonou nejen u nás, ale v celé Evropě a na celém světě. Jak jste řekla sama, na to nejde asi udělat nějaký návod, to musí mít ten svůj duch, buď to tam je, nebo to tam není. Mě by zajímala i ta finanční stránka. Jak jste to celé dokázali udržet po finanční stránce? Protože vezmeme si zpátky, v roce 2000 zase tolik mecenášů umění nebylo. Jak jste to dokázali pojmout i z téhle řekněme byznysové stránky?
Já bych ještě řekla, že nám k tomu strašně pomáhá Praha. Protože samozřejmě Praha je tak nádherné prostředí, že festival se v tom dělá velmi dobře. Nicméně po finanční stránce je to ta nejtěžší část, úplně ta nejtěžší. Naštěstí se relativně daří udržovat tu atraktivitu pro velké partnery, ale i oni se potýkají s různými krizemi. Ať už to byl Covid nebo třeba i různá změna strategií. Je důležité tedy dokázat, že tento festival má své opodstatnění, a hlavně najít ty, kterým se to zrovna hodí do strategie. Někteří z partnerů jsou s námi už opravdu dlouho, někteří se vracejí třeba po letech po nějaké pauze. Ale úplně zásadní je samozřejmě pro nás grantová politika. Hlavní město Praha je tím významným dlouholetým partnerem, bez něj si to vůbec nedokážu představit. To je něco, co je základ celého financování festivalu. A pak samozřejmě i to, že část těch instalací je placených. To znamená ty firmy, které třeba na Designbloku vystavují, tak si za to platí. Ale je potřeba říct, že oni v podstatě platí velmi malé poplatky. My se snažíme to držet úplně nejníž, co to jde. Protože se snažíme tvůrce povzbudit k tomu, aby ty finanční prostředky spíš dávaly do jejich vlastní instalace, té prezentace. Je to tedy neustálé balancování mezi udržením zdravé finanční stránky a programu na vysoké úrovni. Takže je to docela náročné. Ono to může vypadat jednoduše, ale není to tak.
Je dostatek dobrého designu, aby naplnil každý rok festival?
Absolutně. V tuhle chvíli jsme v obrovském přesahu kapacity. Přijali jsme pouze 40 % přihlášených projektů. Je to samozřejmě dané také tím, že se nám hlásí celá řada subjektů ze zahraničí. Takže i ta úroveň se zvyšuje, ten tlak se zvyšuje a tak dále. A je to vlastně dobře, protože tím dostanete opravdu tzv. „creme de la creme“ designu. Pro české firmy a české účastníky je to tím pádem i obrovská motivace, když máte vystavovat po boku Moroza nebo Vitry, aby vaše firma měla dostatečně vysokou úroveň jak designu, tak i samotné prezentace, abyste uspěli v nejvyšší mezinárodní konkurenci.
Dává vám to takový pocit zadosti učinění, když vidíte těch mnoho let za vámi? Skoro už to bude 25 let, jestli to počítám správně, od toho prvního ročníku. Kam až se design posunul a jaká je podpora a zájem od celého oboru?
Ano, pro mě je úplně největší zadostiučinění, že v tuhle chvíli máme v rámci Designbloku nějakých čtyřicet firem, českých, které na něm vystavují. To je prostě neuvěřitelné číslo, protože to jsou všechno firmy, které v České republice podnikají, navrhují pro ně čeští a světoví designéři, vyrábí v České republice. To znamená, že to vlastně dospělo do bodu, kdy design není pouze o tom, že nám to nabízí pěknou estetickou stránku zdánlivě k ničemu, ale je to velmi významná součást českého průmyslu. Je to něco, co prorůstá do toho spotřebního průmyslu zcela zásadním způsobem. Je to v tuhle chvíli velký vývozní artikl a vlastně to, co já bych ráda dál rozvíjela. To, co se snažím vysvětlit, třeba právě českému státu, že design je opravdu tou výkladní skříní naší země. On může být opravdu tím stříbrem, kterým se chlubíme. To, co nás může odlišit od všech ostatních zemí. Takže si myslím, že je to něco, co je velmi významné. Ale není to pouze české sklo, které má samozřejmě obrovské jméno, ale je to i porcelán, je to nábytek, jsou to nové technologie, které my na Designbloku také vystavujeme. Takže v tomhle je úplně ta největší radost, když vidíte, že design se dostal tam, kde má být. To znamená do průmyslové výroby, do každodenního života lidí, kteří si potom design kupují.
A jaké má vlastně jméno český design v zahraničí?
Na sociálních sítích najdete hashtagy jako #CzechGlass nebo #CzechDesign, to je úplně neuvěřitelné. Šla jsem například po ulici v Amsterdamu a vidím ve výkladní skříni obchodu lampy od Lucky Koldové, od Brokisu, zastoupení Lasvitu na hlavních třídách v evropských metropolích. To jsou věci, které ukazují ten posun a ten zvuk našeho designu venku. Jsem ráda, že u toho s Designblokem a s cenami Czech Design Awards můžeme být a přispět k tomu svým dílem. Před třemi lety jsme také iniciovali vznik Asociace českého designu na podporu propojení firem. Vznikla tu velká síla, která funguje.
Za to všechno děkujeme tedy Designbloku, řekla bych. Byl takovou komunikační platformou, aspoň v počátcích ne?
Jsou zatím hlavně ty firmy, designéři a lidi jako je Martin Wichterle, Katka Kadlecová nebo Jirka Zavadil, David Řezníček, Michal Froněk. Oni opravdu v český design věřili a celou dobu ho tlačili na výsluní. Nebo Maxim Velčovský, Lucie Koldová, Honza Plecháč. Fenomenální úspěchy Lasvitu, Brokisu, Preciosy, a to jsou všechno už úžasné, svébytné prezentace, nezávislé na našem festivalu.
Byla důvodem podpora takových talentů k vytvoření značky Křehký společně s kolegou panem Mackem?
Vznikla trochu omylem. Oslovili nás zástupci České republiky, že by potřebovali něco k prezentaci Česka v rámci akci Evropské unie v roce 2010. V té době jsme už měli výstavní kolekci Křehký a tu jsme nabídli. Úspěch se dostavil velmi brzo, dokonce jsme s ní pak dojeli do Tokia a tam nás nominovali na cenu Grand Prix, pak jsme jeli do New Yorku, tam jsme vyhráli hlavní cenu za design. To dělal Maxim Velčovský tehdy, tento projekt. Ke každé další zastávce vznikla nová limitovaná edice s některým českým designerem. Po třech až čtyřech letech jsme zjistili, že máme opravdu úžasnou kolekci porcelánu Laska, kterou jsme takto vytvořili. A říkali jsme si, no a teď jako co s tím? No a takhle ta značka vznikla, že jejím základem byly tyhle kolekce, které vznikly vlastně v rámci putovního projektu. A pak už jsme si otevřeli galerii v Holešovicích a začali jsme budovat i tu značku.
Nyní přejdeme k vaší knize, ráda bych, abyste ji představila. V názvu zmiňujete opět slovo „křehký“. To slovo je úžasné. Já si ho spojuji hlavně se sklem, je to úplně skvělý název. Takže značka Křehký a teď kniha Křehký. Jak je to?
Křehká krása designu.
To je krásný název. Tak zase křehká. Je pro vás to slovo nějak významné?
Je. Musím zmínit pana Horáka, který je významným českým designerem. Byl velmi vtipný. Řekl: „A když se řekne křehký, tak vidím tebe a ty tvoje ručičky.“ A já říkám: „Ale já zase nemám tak malý ručičky.“ A on říká: „ale máš, to jsou takový ručičky.“ Ten název vznikl spojením třech slov, které nějakým způsobem jsou pro mě typické. Nejprve tedy slovo křehký jako značka, krása, protože vlastně to je nějakým způsobem moje životní motto, a hledání krásy ve všech věcech. A teď nemyslím nejenom v designu, ale i v životě obecně. Takže to je asi takhle vznikl název Křehká krása designu. Byla jsem loni na inspirativním networkingu, který dělá Terezka Švedlinová, úžasná akce pro ženy. Tereza je šéfka nadace Terezy Maxové. No a tam byla Katka Janebová, což je redaktorka z Albatros media. A ona pak ze mnou přišla a řekla, že už mě sleduje delší dobu a velmi se jí dotkl můj projev a chtěla by, aby o mně vyšla v jejich nakladatelství kniha. Nejprve jsem se trochu lekla, ale začaly jsme se s Katkou scházet a ona mne ujistila, že si mohu vybrat i autora, který to napíše. Hrozně mi vyšla ve všem vstříc. Obávala jsem se, že třeba vznikne něco, s čím si nebudu vědět rady. Oslovila jsem tedy Andreu Běhounkovou, šéfredaktorku Vogue, předtím Elle, Žena a život a tak dále. Takže žijící legenda. Před dvaceti pěti lety se mnou dokonce dělala můj první rozhovor. A já říkám: „Andreo, prosím tě, myslíš, že bys mi napsala tu knížku?“ Naštěstí souhlasila. Takže jsme do toho šli a půl roku jsme intenzivně pracovali. Chtěla jsem, aby to bylo poctivé a otevřené. Nakonec jsem s tím spokojená a Andrea to napsala skvěle. A myslím si, že to někomu může opravdu i něco přinést. Alespoň v to doufám.
A co se přesně snažíte svou knihou říct?
Snažím se říct, že člověk si má jít ze svým, ale zároveň mít u toho stále srdce otevřené. A je důležité si umět připustit, že se může splést, něco zkazit. A že ty neúspěchy jsou úplně stejnou součástí toho života jako ty úspěchy. Je důležité se obklopit lidmi, které máte rádi. A jít si svou cestou, kterou cítíte jako, že je správná. Řídit se intuicí. Taková byla i moje cesta. Já jsem si nic nevykalkulovala. Neměla jsem žádný business plán, pouze srdce a cíl. Jenom nějaké to nastavení v hlavě. A myslím si, že to je strašně důležité. I právě ty různé slepé uličky k tomu všemu patří. Častokrát se ty cesty úspěchu zdají přímočaré, ale realita je jiná. O tom je právě moje knížka. Je i hodně osobní, psali tam děti, můj muž a moje kamarádky. Linda Rybová – kmotra, a i Anna Geislerová. Linda je moje velmi ústřední kamarádka. A Anna je ambasadorka Designbloku. Takže Anna je zase osobnost, se kterou jsme hodně spojené. Navíc Anna i skvěle píše. Linda mimochodem napsala pro tu knížku báseň, která je moc krásná. Ilustrace vytvořil Michal Bačák, se kterým jsme spjati i v značce Křehkým. A design dělá Zuzka Lednická ze studia Najbrt, moje dlouholetá kamarádka. Kdykoliv se společně vidíme, tak se neskutečně zasmějeme. A i o tom je mimochodem moje kniha, nebrat vše tak vážně. To mi přijde v životě zásadní.
foto: archiv Jana Zielinski