Když se řekne „český film“, tak se nám vybaví pár filmů, pár režisérů, ale hlavně několik herců, kteří jej tak nějak symbolizují a Miloslav Donutil je jedním z nich. Jeho kariéra od Divadla Na Provázku až po Národní divadlo a nespočet filmových rolí, je ukázkou toho, že je možné dělat práci, která vás baví a dělat ji dobře, a ještě dělat radost divákům. Né každý herec měl takové štěstí nebo spíše si málo z nich vybralo takovou cestu. Tato herecká legenda i na prahu své kariéry stále ukazuje, že patří na vrchol a že má před sebou pracovní výzvy, které jej opět posunou vpřed a nás diváky skvěle pobaví, jako třeba poslední role v seriálu Moloch. Ten svou kvalitou dosahuje na světové konkurenty a je to také zásluha Miloslava Donutila.
Tento rozhovor děláme na premiéře seriálu Moloch pro Canal+. Chci se zeptat, čím vás přesvědčili, že jste do toho šel. Vím, že si hodně vybíráte, s jakými projekty se spojíte, tak co bylo to, co vás tady přesvědčilo? Tým, scénář, honorář?
Víte o mě, tenhle tým Bionautu už nemusí o ničem přesvědčovat. Já vím, že za nimi stojí kvalita a kdykoliv jsem s nimi šel do nějakého projektu, tak jsem se o tom znovu a znovu přesvědčil. Takže, když mě oslovili na roli prezidenta do minisérie Moloch, věděl jsem, že to bude zajímavé a u čtení scénáře jsem zjistil, že je tomu tak. Obracel jsem stránku za stránkou v neustálém napětí, jak to dopadne a doufám, že stejným způsobem k tomu budou přistupovat i diváci, kteří budou hledat každý záběr s vědomím, že možná bude čekat něco překvapivého a já jim tomu pomohu.
To je skvělý. Ono to, trošku to téma toho seriálu vlastně je aktuální svůj způsobem, protože vlastně je o prezidentovi, jestli se nepletu, na kterého byl spáchán atentát, a to se vyšetřuje, což vlastně dneska ta situace kolem, takže vlastně je to inspirace nějakou aktuální tematikou, že jsou to velmi populární typy scénářů třeba na jiných platformách, jako je Netflix nebo HBO?
Inspirace, to by musel odpovědět scénárista, čím se inspiroval konkrétně, ale každopádně tam divák najde situace, které docela dobře a důvěrně zná ze současnosti, protože jsou tam zmiňována ta témata a řeší se tom. Takže určitě je to vrcholná současnost a politický thriller natočený způsobem, jak jen Lukáš Hanulák a kameramanka Veronika Dvořáková dovedou čili skvělý.
Skvělé, už se moc těšíme a teď se vrátím k filmu. Chtěla bych se zeptat – pro mě, když se řekne vaše jméno, tak jste jeden ze symbolů českého filmu. Pro mě od mých mladých let, dětství, možná bych i řekla, když mi někdo řekl film, český film, nebo i české divadlo, ale teď se bavíme o filmu, tak jste to vy.
To jste hodná.
Myslím, že je málo jmen, které se mi vybaví a na to, že jste tím symbolem, tak jsem zjistila, že jste nedostal zas tolik ocenění za své filmové role, což pro mě bylo absolutním zklamáním. Pro mě některé vaše role jsou absolutně nezapomenutelné. Jak to vnímáte vy? Potřebujete k tomu ocenění?
Já vždycky říkám jednu větu – mně se ocenění nedávají. Čím to je, nevím, nechci po tom ani pátrat, ale fakt je ten, že největším oceněním pro vás je úspěch u diváků a na ten si stěžovat nemůžu. Takže já si myslím, že když se na každý díl Záhladných případů dívá jeden a půl milionu lidí, tak je to to největší ocenění, které může být. Ale fakt je, že co se týče ocenění jako takových, nějaká byla a nějaká nebyla.
A za nás diváky je to škoda, my bychom vám jich dali víc. Každopádně naštěstí vám to rolí neubírá. Vlastně těch filmových máte opravdu hodně. Když jsem se koukla do vaší biografie, kolik těch filmů, já ani nechápu, jestli to stihl se je ten život. Do toho hrajete velmi aktivně v divadle, v rozhlase, účinkujete. Dá se to vůbec stihnout?
Tak jak vidíte, zatím dá. Já jsem šťastný ještě z jednoho důvodu, že spolupracuju s Bionautem. A to proto, že spolupracuju s mladými lidmi. A to mládí těch spolupracovníků vás motivuje k větší akceschopnosti. Neustále musíte dokazovat, že se jim ještě dokážete vyrovnat. Někdy je to opravdu velmi těžké, ale zaplať pánbůh za to, protože to vás udržuje při síle, při aktivitě, při soustředění a zároveň je to velká zodpovědnost, protože když už jednou nasadíte nějakou laťku, tak už ji nechcete podlet, musíte ji přeskočit a ještě zvýšit. Tak jsem vděčný za to, že Bionaut mi nabízí takové příležitosti. Čeká nás další pokračování Záhadných případů, na které se těším. Diváci si to vysloveně vydupali, chtěli to, ale my taky, protože těch příběhů je spousta. A vždycky vlastně tomu našemu spolupracování předchází to, že se společně všichni bavíme, ať už producent Vráťa Šlajer, nebo scénárista, nebo režisér Lukáš Hanula, bavíme se o tom, co by asi tak bylo dobré, zrovna třeba u Záhadných případů, to byla debata před pěti lety a vzniklo z toho, co vzniklo. U Molocha taky. Prostě mám pocit, že ta práce s nimi je velmi smysluplná a pro mě osvěžující.
Čím si vysvětlujete, jestli vůbec nějak budete chtít, nebo schopen to posoudit, že na co sáhnete, nebo kde se objevíte, tak má tak obrovský úspěch, mimo to, že v tom samozřejmě hrajete Vy. Máte nějaký speciální, tajný cit pro ty scénáře?
Je to asi zkušenost, která za ta léta ve mně je, protože už víte, že do něčeho byste jít neměla, přesto se vám někdy stane opak. Taky jsem vstoupil do projektu, o kterém jsem dopředu viděl, že to ono nebude a ono to ono nebylo, ale prostě stalo se to. Ale jinak se snažím vybírat si, já to dělám od samotného začátku, vybírám si vždycky věci, které si myslím, že když se líbí mě, budou se líbit divákovi. A tenhle jednoduchý klíč funguje.
Nedávno jsem viděla někde na sociálních sítích rozhovor s jedním panem hercem a ten říkal, že se nedá uživit tím, když si vybíráte jenom role, které jsou jako kvalitní, které jsou vám blízké a že pak jsou ty herci nuceni hrát v nějakých méně kvalitních, řekněme kusech, seriálech, většinou nekonečných, aby mohli nějak vyžít a nežili, jak se říká lidově – z ruky do huby, máte stejný názor? Mně u vás totiž nepřijde, že byste tím byl nějak poškozen a hrajete opravdu jenom v dobrých kusech.
Je to otázka přístupu. Někdo zvolí ten přístup, který zmiňujete a pak ho asi neuvidíte v těch významných velkých rolích ve velkých filmech nebo skvělých televizních projektech, ale myslím si, že obojí je možné. Každý si musí zvolit to, co mu zná za vhodné a svou cestu a tou cestou jít. Když jsme byli v divadle Husa na provázku, ještě navíc ovlivněni našimi třemi skvělými režiséry, kteří nám do toho tzv. kecali a říkali, tohle nedělej, to nestojí za to, to nemá cenu. A i když jsme byli zvyklí žít na hranici chudoby, protože jsme brali plat 700 měsíčně, ono vyžít z toho 15 let bylo dost napínavé. Tak jsme to prostě nebrali.
Radši jsme si počkali a dělali jsme to, co pro nás mělo smysl. Samozřejmě mohli jsme točit tzv. orientální pohádky pro Brno typické, takže jsme chodili dělat různé orientální postavy do televize, a to nám ten výdělek přinášelo. Ale nic, co by bylo pod naši úroveň a pod úroveň uvažování divadla Husa na provázku jsme nebrali. Takže je to všechno vlastně o přístupu, který si ten daný člověk alias herec zvolí.
Je to asi jako ve všem životě.
Přesně tak. Když se rozhodnete pro nějaký přístup a vymezení svých životních mantinelů a vstoupíte do tohohle způsobu vybírání rolí, tak to tak děláte. Jako já jsem vždycky šel cestou toho náročnějšího výběru, to, co se mě líbilo, to, co mě zaujalo a o čem jsem byl přesvědčen.
To se vám podařilo určitě. Až se zeptám, Vy jste vlastně tu lepší část své filmové kariéry vlastně zažil až od devadesátých let po revoluci. A bylo to až někdy, kdy vám bylo přes čtyřicet, jestli se nepletu?
Je to správně. Já jsem ve čtyřiceti letech přišel do Národního divadla. Bylo to téměř po třiceti letech u divadla Husa na Provázku, nebo pětadvaceti letech, přesně řečeno. A přece jenom Brno je od té Prahy trošku vzdálenější, je to asi zhruba dvě stě kilometrů. A těch příležitostí na natáčení filmů tam mnoho nebylo. Nějaké jsem sice natočil, ale rozhodně to, co zmiňujete, přišlo opravdu až po devadesátém roce.
Ale to byla pak jedna bomba za druhou. Máte pocit, že vás to nějak poškodilo v té herecké kariéře, protože jste už hrál jenom ty vyzrálejší role?
Nemyslím si. Já jsem role takových těch princů, byť orientálních, si odehrál v těch brněnských pohádkách. Pak mě chvilku začaly potkávat role vojáků, ať už to byly Černí baroni, Tankový prapor nebo Pelíšky, nebo i Pevnost, to je film, o kterém se málo ví, ale byl natočen skvěle a vyhrával na Mezinárodním festivalu. Byl to „artový“ film a velmi náročný.
Ale stejně tak potom ty další postavy, které začaly přicházet, byly velmi zajímavé a myslím si, že opravdu tam není za co se stydět.
Vás mám velmi oblíbeného ve filmu Kurvahoši Gutentag s Bolkem Polívkou, pro mě to je úplně radost si to pouštět, pouštím si to pravidelně každý rok.
Po 25 letech jsme se s Bolkem potkali, opět ve filmu, nevím, jak se nám to mohlo stát, podle francouzského scénáře, je to remake na francouzský film, taky se mě moc líbí, když potom nějaká paní kritička napíše „vykradli francouzský film“ a vůbec si nepřečte, že je to remake, ale tak myslím, že se to povedlo, že divákům se ten film líbí, je to veselá taškařice a mám rád, když se to střídá.
Teď máme tady Molocha, prezidenta republiky, potom přijde veselohra, poté hned na to budeme pokračovat v Záhadných případech, na což se velmi těším a do toho přijde další komedie a pak možná, a to je poprvé, co to zmiňuji, se potkáme ve společném projektu, konečně všichni kamarádi, co jsme studovali Janáčkovou akademii múzických umění a že nás bylo. Když si vezmete, kdo tam všechno studoval, Eliška Balcerová, Jana Švandová, Jirka Bartoška, Karel Heřmánek, Bolek Polívka, Pavel Zedníček, Sváťa Skopal, Olda Navrátil, Dáša Havlová, a já, tak nás bylo. A teď se rýsuje něco, co by mohlo nás všechny nějakým způsobem v jednom projektu zaměstnat. To by bylo skvělý.
Je ještě nějaký žánr, který jste si vlastně nezkusil v tom filmu, že byste si řekl, teď kdyby mi přinesli scénář, to by bylo fajn?
No tak určitě jsem si neokusil horror, i když v těch Záhadných případech, třeba občas tam ty situace nějaký mysteriózní a hororový jsou. A nevyzkoušel jsem si science fiction, po čemž ani netoužím. Fantasy, no tak tam občas se taky dá v těch Záhadných případech něco podobného nalézt, ale zase nemusím zkoušet úplně všechno, protože takhle, kdyby přišel takový scénář, kdyby mě zase zaujal natolik, a bylo by to science fiction, a řekl bych, tak tohle stojí za to natočit, tak jo. Vlastně, když to bude dobré, tak se žádný žánr pro vás není nereálný. Když to bude výborně napsané a bude jasno, že stojí za to to dělat, tak ano.
Ještě ke Karlovarskému festivalu, toto naše vydání je spojené s ním. Chystáte se tam s nějakým projektem nebo jako divák?
No já se nechystám s projektem, protože se tam vždycky musí chystat produkce, že jo. Já vůbec nevím, co se tam bude dít. A každopádně předpokládám, že to bude jedno veliké rozloučení s Jirkou, které jsme již absolvovali tady v Rudolfínu a myslím si, že to byla skvostná rozlučka, že by byl Jirka nadšený. To letošní festivalové dění asi určitě bude podstou Jirkovi jako velkému herci a velkému prezidentovi tohoto festivalu.
foto: archiv Canal+