V rámci vernisáže výstavy ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy jsme měli možnost udělat rozhovor s jedním z autorů výstavy, panem Osamuem Okamurou, který je též autorem textu knihy „Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka“, na jejímž základu je celá výstava postavena. Je možné ji navštívit až do 22. února 2026. Urbanistická témata přibližují a doprovázejí díla současných českých umělců, jako jsou například Rafani, Kateřina Šedá, Krištof Kintera a Jan Mlčoch.
Text: Denisa Jansová
Výstava je inspirována knihou „Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka“. Jak vůbec vznikl nápad převést myšlenky z knihy do umělecké roviny?
Už kniha samotná je komplexním dílem propojujícím literaturu s výtvarným uměním. Sám jsem vystudoval kromě architektury i intermédia na pražské AVU. V našem kurátorském týmu byl i jeden z ilustrátorů knihy Jiří Franta, sochařka Tereza Šimková nebo edukátorka Iva Vránková. V Česku je celá řada umělkyň, umělců a uměleckých kolektivů, které se ve svém díle soustavně zabývají veřejným prostorem, městem, architekturou, bydlením nebo vůbec obýváním prostředí jako takovým. Někteří z nich se řadí i do sféry aktivistického angažovaného umění, které usiluje o proměnu svého okolí k lepšímu. Zde je pak propojení s architekty velmi přímé a logické. Umění, které architekturu pouze nedekoruje, ale je jí rovnocenným partnerem v dialogu, a to mě obzvlášť zajímá.
Vnímáte město jako „živý a proměnlivý organismus“. Co všechno podle Vás tvoří jeho živost a proměnlivost a jak se to odráží ve vystavených dílech?
Město činí živým a proměnlivým především jeho obyvatelé. Čím jsou občané aktivnější, a čím více o svém městě přemýšlí, diskutují a na jeho proměně spolupracují, tím je město pestřejší, bohatší a inspirativnější. Vystavená umělecká díla rozšiřují naše smyslové vnímaní okolní reality o další možnosti jejího nazírání. Tyto roviny jsou někdy překvapivé, často kritické, někdy kontroverzní nebo i poetické, až filozofické. Vystavená architektura nejinspirativnějších českých realizací staveb sloužících komunitě je naopak velmi konkrétní – dokládá rozvinutost české společnosti v oblasti vzájemné spolupráce. Navazuje na tradici krásných školských budov z 19. století, radnic nebo funkcionalistických meziválečných sokoloven.
Na výstavě se podílí řada výrazných českých umělců. Podle čeho jste je vybírali a jak probíhala spolupráce?
Výběru současných českých umělkyň, umělců a uměleckých kolektivů se ujala především Tereza Šimková ze Středočeského muzea. Výběr jsme následně společně diskutovali a případně doplňovali. Velkou část z nich spojuje generační spřízněnost, a především tvůrčí zájem o společný sdílený a veřejný prostor.
Jak může výstava oslovit i ty, kteří se běžně o architekturu nebo urbanismus nezajímají?
Nadstandardní množství děl na naší výstavě je dokumentací akcí uskutečněných již dříve naživo v reálném veřejném prostoru. Jiná díla jsou naopak modelem uměleckých intervencí, které budou brzy naživo realizovány. Tím výstava dekonstruuje hranici mezi realitou a fikcí. To vše činí výstavu jedinečnou.
Vnímáte výstavu i jako výzvu k zamyšlení a aktivnímu přístupu k městskému prostoru?
Ano, je to tak. Kniha i výstava ilustrují prostý fakt, že vše, co nás ve městě obklopuje někdo dříve promyslel a posléze zrealizoval. Stejně tak my můžeme zrealizovat cokoli, co nám a našim sousedům bude dávat smysl. V tom je obrovská síla, ale samozřejmě i zodpovědnost.
Které dílo nebo moment výstavy je pro Vás osobně nejzásadnější, a proč?
Výstava je pojednána formou příběhu od prvotní otázky „Kdo jsme a jak žijeme?“ přes otázku „Co společně sdílíme a jak spolupracujeme?“. „Úzké hrdlo“ výstavy naznačuje, co nám ještě moc nejde, až po její vyvrcholení, co se nám naopak skvěle daří a jak se vzájemně inspirujeme.
Výrazným výtvarným spojujícím prvkem výstavy je rozvinutí nápadu Jiřího Franty využít jako výstavní fundus ilegální recyklované billboardy, které se postupně stahovaly ze středočeské příměstské krajiny. Často byly obstarávány za poměrně dramatických okolností.
V čem vidíte největší výzvu pro současná česká města a co se naopak daří?
Specifikem pražské příměstské tzv. metropolitní oblasti, ve které je Středočeské muzeum umístěno, v Roztokách u Prahy, je rapidní nárůst obyvatel (v některých obcích až zdvojnásobení) a s ním spojený nedostatek veřejné vybavenosti škol i kolaps dopravy. Tato témata záměrně ve výstavě silněji tematizujeme jako místně specifická. Současně je ale vidět i posilující role místních samospráv, do kterých se díky přílivu vzdělaných mladých lidí zapojují i skvělí profesionálové, městští architekti a silné politické osobnosti, které se již nenechávají pouze unášet zájmy velkých developerů, ale dokáží své obce rozvíjet cílevědoměji a systematičtěji v dlouhodobém horizontu a pro veřejné blaho. Často se v tomto ohledu mluví o dobré praxi v Dolních Břežanech, Líbeznicích či Říčanech. Mám radost z loňské studie rozvoje pražského metropolitního regionu, kterou zpracoval Institut plánování a rozvoje. Čtenáři jistě zaznamenali i masivní investice do příměstských vlakových linek S, železniční infrastruktury a nádražních budov.
Může umění skutečně měnit vztah lidí k jejich okolí?
Umění ve veřejném prostoru, na rozdíl od galerijního umění, reálně prostor proměňuje. Na to jsme se na naší výstavě zaměřili.
Co si přejete, aby si návštěvník z výstavy odnesl kromě uměleckého zážitku?
Inspiraci pro život.
Foto: Ondřej Němec