Michael Žantovský je ředitelem Knihovny Václava Havla, studoval psychologii, byl velvyslancem v USA nebo ve Velké Británii, překládal, psal, byl prvním porevolučním mluvčím Pražského hradu a také zakladatelem Občanského fóra. Svůj život zasvětil společenské odpovědnosti, protože jak sám říká, je zaměřen na člověka, né na věci.
Vy jste se původně věnoval psychiatrii a nakonec jste skončil v politice, jak se to stalo?
Vždy tvrdím, že mých deset let v blázinci byl ten nejlepší trénink pro politiku a diplomacii, jaký si člověk může přát. Jak v politice, tak v psychiatrii potkáváte tzv. hraniční osobnosti. V psychologii se dělí lidé na ty, kteří jsou orientováni na věci a na ty, kteří se orientují na lidi, a já patřím bezesporu do druhé kategorie. Vše, co jsem v životě dělal, od psychologie, přes překládání, psaní přes politiku a diplomacii až po to, kde jsem dnes, je spojeno s lidmi a jejich komunikací mezi sebou, s hledáním názoru, řešením rozporů apod. To můžete dělat ve všech zmíněných oborech včetně mé současné práce v Knihovně Václava Havla.
Co je motivem býti politikem? Ta společenská odpovědnost nebo vaše orientace na člověka, jak jste zmínil?
Já to takto úplně nechápu. Vždy, když se mne někdo ptá, jestli se vrátím do politiky, tak odpovídám: ale já v ní stále jsem. To je jeden z hlavních odkazů Václava Havla, že politika se nedotýká jen politiků, tedy ministrů nebo poslanců, ale že se dotýká každého z nás, protože každý z nás nese určitou zodpovědnost za svůj vlastní život, ale také za život lidí kolem sebe a za stav společnosti, v které žije. Ve vypjatých situacích, jako je současná koronavirová krize, je to ještě důležitější. Moje současná práce je veřejná, každý den potkávám spousty lidí, a s ještě daleko větším počtem zejména v této době komunikuji ve virtuálním prostoru, takže nemám pocit, že bych v politice nebyl. Mám spíše pocit, že díky dvěma stům pořadů a desítkám dalších aktivit, které Knihovna pořádá, můžeme ovlivňovat myšlení a názory většího počtu lidí, než kdybych seděl v parlamentu.
Váš život se spojil s panem Havlem po revoluci v roce 1989, kdy jste přišel pracovat na Hrad, že?
Jak k tomu došlo?
To bylo trochu jinak, protože já jsem byl úzce spojen s Václavem Havlem již mnoho let před tím. Seznámili jsme se v roce 1983 v psychologickém prostředí, kde měl mnoho přátel. Takže na jednom večírku jsme se potkali a začali jsme se stýkat a později přátelit. Dva roky před revolucí jsem pracoval pro Reuters a také tehdy jsme také společně pracovali, dělal jsem s ním rozhovory a podobně. Vídali jsme se prakticky každý den, po roce 89 jsem byl také mluvčím Občanského fóra. A když se měl stát pan Havel prezidentem, tak jedna z podmínek, kterou si v té době kladl, byla, že nepůjde na Hrad sám, ale že si vezme pár lidí, které by tam chtěl mít a já byl jeden z nich.
Jak jste to vnímal Vy, když ta nabídka přišla?
Já jsem o tom dlouho nepřemýšlel, protože já jsem pochopitelně, když už jsem byl mluvčím Občanského fóra, tak už jsem vypověděl smlouvu agentuře Reuters a když přišlo povolání od Václava Havla, tak už jsem nic neřešil a prostě zavřel dveře a šel dál. Díky mé krátké novinářské kariéře pak na mě padla pozice tiskového mluvčího.
Nechybí Vám ten adrenalin porevolučních let?
Adrenalin je úžasná věc, ale když jeho příliv trvá po delší dobu, tak vás zabije. Ale uvědomuji si, jak to bylo úžasné, a dodnes nechápu, jak jsme to mohli zvládnout, spát jen tři hodiny denně celé měsíce a mít stále dobrou náladu. Ve skutečnosti to byla taková rychlost, že někdy ani sám nevím, co přesně jsem v té době dělal. Někdy sleduji dokumenty z té doby a jen žasnu.
Stát se tedy následně velvyslancem v USA muselo působit najednou jako protipól, nebo dokonce nudně?
Tak úplně ne samozřejmě, protože jsem v diplomacii byl nový. Přijel jsem do Washingtonu, kam se běžně posílají vysloužilí politici, kteří sloužili před tím na minimálně pěti důležitých velvyslanectvích jinde na světě a ne úplný nováček, který dva roky před tím neměl ani pas. Musel jsem se to tedy narychlo učit. Naštěstí tam byl výborný britský velvyslanec, který se nade mnou slitoval a dělal mi tutora, dával neocenitelné rady jako: pamatuj si, že žádný úkol pro velvyslance není dost nedůležitý. To se mi později mnohokrát hodilo. Takže ani v Americe jsem se nenudil.
Když jste pracoval jako překladatel, tak jste byl většinu času sám doma se svými knihami, naopak pak jste v diplomacii a politice, což je velmi společenské povolání. To musely být šokové přechody?
Nenudil jsem se ani doma ani v politice. Člověk není z jednoho kusu, má různé potřeby a je normální, že když je dlouho sám, tak má pak potřebu společnosti, a to samé platí naopak. Já to mám zděděné, řemeslo překladatelské, moje maminka byla celý život překladatelkou. A ona vždy říkala, že hlavní tajemství té práce je, že nepotřebujete ani tak talent, ani tak jazykové znalosti, jako těžký zadek. Překládání se musí vysedět. Dnes to řemeslo převzala moje dcera a naše tradice žije dál.
Takže už se k tomu nikdy nevrátíte?
Já musím překládat, překládám pořád, i momentálně pracuji na knize.
To bude to vyvážení tedy? Když máte náladu být sám, překládáte a když ne, tak jste aktivní jinde?
Ano.
Překládáte pro radost nebo čekáte na zadání vydavatele?
Celý život jsem překládal pro radost, ono to jinak nejde, byla by to hrozná dřina.
Napsal jste také životopis Woodyho Allena?
Já jsem ještě v sedmdesátých letech, když se tady nepromítal žádný z jeho filmů, narazil na nějakou knihu jeho povídek a ta se mi moc líbila. Tak jsem ji přeložil pro Odeon a vzbudila velký ohlas, takže jeho překlady pokračovaly, a tak jsem se stal odborníkem na Woodyho Allena. Pak jsem byl požádán o napsání jeho monografie, ta vyšla nakonec na přelomu roku 1989. Nikdy jsem to neplánoval, ale tak to život někdy zařídí, že to tak dopadne.
Nyní jste ředitelem Knihovny Václava Havla, co to obnáší?
Když jsem tu nabídku v roce 2015 dostal, tak jsem věděl, že se nedá odmítnout, ale také jsem přesně nevěděl, o čem všem to bude. Postupně jsem se to ale učil a vše si osvojoval a dnes už umím tedy odpovědět. Knihovna Václava Havla je samozřejmě víc než jen knihovna. Její jádro tvoří dokumenty spojené s Václavem Havlem, ale to není vše. Archiv samozřejmě neustále třídíme a aktualizujeme online. Vydáváme také publikace. Komunikujeme s veřejností pomocí sociálních sítích, ale nejdůležitější je, že Václav Havel chtěl, aby byla místem pro střetávání a výměnu názorů, takže každý večer v týdnu pořádáme debaty nebo čtení tady v našich prostorách a je vždy plno. Mám radost, že to jsou především mladí lidé do pětatřiceti let. Když kapacita nestačí, což je často, tak streamujeme online a využíváme výhody moderních technologií. K tomu patří konference a týden v měsíci jezdím také po celé republice, abychom se dostali k lidem i mimo Prahu. Tím pádem víme, že žádná „pražská kavárna“ není, protože ti lidé a jejich zájem jsou všude. O Václava Havla je zájem po celém světě, takže celý rok jezdím také po různých koutech světa a snažím se sdílet jeho myšlenky i odkaz tam. A čím dál větší objem práce spočívá v našich vzdělávacích programech, protože nám roste generace, která si dobu před rokem 89 i těsně po něm již nepamatuje a má chuť se v tomto směru něco dozvídat.
Kdo vám pomáhá tento náročný projekt financovat?
Zakládáme si na tom, že jsme nezávislá instituce, nestátní instituce, takže žádné finance od státu předem nedostáváme. Soutěžíme ovšem o granty a dotační tituly, např. od magistrátu, státní správy nebo mezinárodních fondů. Vše jsme se to museli učit a dnes jsme velmi úspěšní. Kromě toho máme několik důležitých soukromých sponzorů, jako Zdeňka Bakalu, ten je z nich největší, ale přispívá nám také Moneta bank, Luděk Sekyra, Karel Komárek, Jan Bárta, Šárka Litvinová, manželé Horákovi a další. Kromě toho jsme zahájili projekt pro drobné přispěvatele s názvem Havel navždy. Ten umožňuje lidem, kteří nás chtějí podpořit, aby to celkem jednoduše udělali.
Co je podle Vás nejdůležitějším odkazem Václava Havla?
Já osobně považuji za nejdůležitější právě apel na osobní zodpovědnost. Podle Václava Havla všechno, co člověk v životě dělá, nemizí a trvá. Symbolicky se to zapisuje do jakési knihy a jednoho dne se s tím vším budeme muset vypořádat. Ona zodpovědnost za vlastní osud, osud svého okolí a celého světa člověku brání v nejhorších excesech, kterých bychom se jinak dopouštěli kvůli sobectví, aroganci nebo nesnášenlivosti. Já osobně zodpovědnost považuji za to nejdůležitější, ale stejně důležité je trvání Václava Havla na oddanosti pravdě. Zejména v dnešní době, kdy se stává pravda spornou, třeba díky fake news. Havel věřil, že pravdě se lze přiblížit a že něco takového jako pravda existuje. Od života v pravdě a pocitu odpovědnosti pak vede cesta k tzv. moci bezmocných, která je reakcí na vědomí, že v každé společnosti na nás svět naléhá, abychom se mu přizpůsobili a abychom činili, co od nás očekává a ne to, o čem jsme přesvědčeni my sami. Je třeba nalézt sílu se tomu postavit a společně dosáhnout změny v myšlení společnosti.
Václav Havel sám si uvědomoval důležitost sebe a jeho odkazu?
Uvědomoval, ale neviděl se jako dokonalého člověka. Měli byste velké potíže donutit pana Havla přiznat, že je velkým člověkem. On si to musel uvědomovat a někdy si z toho dělal i legraci, ale osobně byl skromný a navíc si byl vědom nebezpečí plynoucí z toho, když člověk začne sám sebe považovat za důležitého. Nejlépe je to vidět v jednom z jeho proslovů, kde řekl: když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým. Tohle by si měl říct každý politik ráno, než jde do práce, a asi bychom to měli pak všichni jednodušší. Václav Havel o sobě neustále pochyboval, ale to ho chránilo před pýchou a arogancí.
Zpátky k Vám. Nikdy Vás nenapadlo využít doby po roce 89 a zkusit také podnikání?
Někdy to napadne každého a jistě to napadlo i mne, naštěstí jsem byl vždy tak aktivní, že na to nezbyl čas, což je dobře. Jak jsem říkal, jsem zaměřený spíš na lidi než na věci, takže by to asi nebyla cesta, která by mi přinesla uspokojení. Doma by to určitě vítali, protože by někdo mezi těmi překladateli, literáty, fotografy a divadelníky začal vydělávat peníze a šel do byznysu. Trochu se tomu blíží moje žena, protože v současnosti prodává obrazy pro největší aukční dům u nás, tak je asi první vlaštovkou v rodině.
Plánujete někdy odpočinek po těch letech veřejné služby, napadá Vás někdy, že už budete jen doma?
Důchod už jsem zmeškal o pár let. Já relaxuji, jak to čas dovolí, čtením, procházkami se psem,vařením nebo tenisem. Já si myslím, že člověka zabíjí spíš nuda a pocit, že je k ničemu, než to, že něco dělá. A snažím se podle toho žít.
