U nás v Exclusivelife jsme fanoušky každého, kdo uspěl nebo se alespoň pokusil uspět mimo naši republiku. Jednou z takových osobností je zcela jistě mladá režisérka Eva Vik. Má jasné cíle, jasné vize a jde si za nimi. Hranicemi zdánlivě nemožného není ani Česká republika, ani jiné místo na Zemi. Když něco chcete, prostě za tím jděte, i tak by se dalo definovat životní motto této neuvěřitelně pracovité a cílevědomé ženy. A v našem rozhovoru se přesvědčíte, že Eva Vik již nyní dosahuje vysokých met, které za hranicemi Česka ukazují, jak talentovaní a mimořádní lidé odtud pochází včetně ní samotné.
Hned po škole jsi se usídlila v Paříži? Proč zrovna tam?
Když jsem dostudovala, tak jsem se nejprve přestěhovala do Londýna. Tam jsem si zaplatila školu herectví na RADA. Ale z Londýna jsem pak opravdu stěhovala do Paříže, kvůli tehdejší práci a také mne vždy toto místo bylo blízké.
Kdy tě chytla první režisérská inspirace?
Už jako herečka jsem se trochu projevovala “režisérsky”, protože jsem měla na place tendence dirigovat lidi kolem sebe, včetně pana režiséra, a to už dokonce v deseti letech, kdy jsem hrála ve filnu poprvé. Mám na to i jednu vzpomínkovou fotku, kde jsem zachycená na place, jak vysvětluju něco kolegům a rozhodně je vidět, že tam trvám na svém. Moje pozdější práce a spolupráce již se světovými filmovými jmény, tak i tam jsem též byla velmi aktivně zapojená do pojetí filmu, scénáře a vždy jsem fungovala spíše jako „partner in crime “, nebo múza pro ty dané tvůrce. Ne jen jako herečka.
Kde ses naučila tak dobře anglicky, abys mohla pracovat na scénáři s takovými hollywoodskými hvězdami?
Od patnácti cestuji po světě. A take mluvím plynně francouzsky, díky pobytu v Paříži, kde jsem byla tři roky. Dnes už mám angličtinu možná lepší než češtinu.
A pak už tedy od spolupráce s jinými režiséry byla jen krok k vlastní režii?
Já jsem právě v Anglii na té škole pochopila, že to není mé místo a vyslechla jsem „volání osudu“ a přestěhovala se do Paříže, kde mi to vždy bylo blíž. Tam se mi už usídlila v hlavě myšlenka jít spíše za tu kameru. Spolupracovala jsem s Mikem Figgisem, napůl jsme dělali společně kameru. Dali jsme se dohromady přes mé agenty, protože v zahraničí jsou agenti u uměleckých profesí samozřejmostí, takže již z Londýna jsem je naštěstí měla. Každopádně ten pohon ve mně byl vždycky, ta průbojnost. Věděla jsem, co chci a šla za tím. Pamatuju se, že jsem natočila monolog, z filmu Ďáblův advokát s Al Pacinem, tu jeho dlouhou řeč, jako svou prezentaci a poslala to do všech agentur. Zazvonila jsem všude. Vždy jsem měla byznys plán a ten vždy vyšel.
Nakonec jsi ale skončila v Los Angeles? Už jako plnohodnotná režisérka?
Dlouhou dobu mne kontaktovala jedna paní z LA, aby mi nabídla spolupráci v Americe. Nikdy nebyla ta správná chvíle, až jsem tam jednou jela kvůli zakázce. Přesvědčila mne během té doby, že to mám zkusit tam. Z Paříže se mi nechtělo, ale nakonec to tak dopadlo. Byl to radikální krok, protože jsem hned ze začátku času v USA ukončila i své herectví. Ze dne na den jsem se rozhodla, že už to nejsem já a že to nebudu dělat. Zastavila jsem všechny spolupráce a obrátila jsem pozornost ke svému prvnímu filmu Sound of Sun s Seanem Pennem. To byl první krátký film, který byl skvěle přijat.
Jak si dostala Seana Penna do svého filmu?
Kamarádka s ním natáčela film. On přišel na mé natáčení pozdravit. Představil se mi a trochu jsme se bavili. Pak poodešel, odpočíval, kouřil, pil kafe a já na něj stále poočku koukám a říkám si: „jdi za ním“. Tak jsem teda šla a zeptala se, zda by nehrál v mém filmu a on řekl ano.
Začala jsi krátkými filmy, spíše surrealistického žánru?
Ano, všechny tři první díla byla surrealistická. Měla jsem k tomu blízko. Pak jsem se z toho vyfilmovala. Luis Buňuel nebo Fellini byli vždycky jedni z inspirativních osobností a dříve mě to přitahovalo. Nemám ráda pravidla a ráda dělám odkaz na určitou situaci nepřímo, tak proto. Surrealisté pociťovali nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu a proto ho tvořili skrz sny, pocity a myšlenky.
Myslím, že potvrzuješ pravidlo, že když chceš něčeho dosáhnout, musíš mít přesný plán?
Je to mix věcí, co rozhodují, ale ta hlavní je právě tato myšlenka. Že člověk ví, co chce a jde si zatím. A taky věří ve své přesvědčení. Bez ohledu na to, co říkají ostatní. Já už mám třeba naplánováno, jaké projekty budu dělat další tři roky. Někdo řekne: neplánuj, čas ukáže. Ale já taková nejsem. Já vím, proč jsem se stala režisérkou. Hlavně kvůli jednomu celovečernímu filmu a mé kroky směřují tam.
Zabýváš se především krátkými filmy, plánuješ tedy i ty celovečerní do kin?
Můj první celovečerní film se bude natáčet na ostrově v Kanadě s francouzko – americko – kanadskou produkcí. Je to tzv. „body-horor“, což znamená horor těla. Takový speciální koncept. Je se určitě na co těšit, to mohu slíbit už teď.
Dělala jsi teď také kratky film pro Bulgari, Serpentine. Byl had zadání?
Ne. Bulgari mi jen řekli ze by rádi měli ve filmu tzv. female empowerment. Chtěla jsem, aby to bylo celé jiné. Had má velkou historii a mnoho pojetí, tak jsem ho dala jako středobod námětu, ale jinak než by člověka napadlo na první dobrou. Serpentine má zatím velký úspěch, jak koncept, tak pojetí. Vyhráli jsme s ním už tři ceny po celém světě nebo jej měli v soutěži na Tribeca Film Festivalu.
Krátké filmy jsou spíše umělecká díla, né komerční. Takže, když chceš dělat film jako byznys, tak musíš točit celovečerní filmy?
Ano. Na krátkých filmech se učíš řemeslo, děláš si portfolio a máš volnou ruku ve výběru témat, žánru i realizaci.
Když jsi točila film Maestro, obsadila jsi i českého herce do hlavní role, proč?
Hledala jsem evropský typ. Nebyl to záměr, ale chtěla jsem evropský přízvuk k rakouskému dirigentovi. Pak jsem objevila Karla Dobrého a byl perfektní, i ve spojení s Clarou McGregor, co tam hraje žurnalistku. Karel je profesionál a dobře se mi s ním pracovalo, velmi dobře ztvárnil roli dirigenta a zhýralého otce.
Změnila jsi nedávno své příjmení. Jak jsi došla k tomuto rozhodnutí?
Vrátila jsem se k rodinným kořenům po ženské linii, je to po mé babičce, která nemohla za války prozradit svou pravou identitu. Toto je pocta jí i pocta silným ženám v mé rodině, jako je i moje matka. Navíc jsem k mému původnímu příjmení nikdy neměla vztah. Když teď řeknu Eva Vik, tak jsem to já.
Takže chystáš natáčet film do kin, nastal čas?
No asi ano. Dozrál scénář i situace kolem mě. Pracuju na projektu několik let. Hodně mi na tom záleží a záleží na tom i po profesionální stránce, aby opravdu stál za to. Nechci jej dělat jenom proto, udělat, aby byl film. Vem si, že šedesát procent tvůrců prezentujících v Cannes jsou často lidé s prvním filmem.
Co od toho filmu čekáš?
Abych byla hrdá na to, že jsem ho natočila. Chci dělat projekty, za kterými si budu stát. Stejně jako to dělal např. Stanley Kubrick. Také netvoří na kvantitu, ale na kvalitu. Ale on se pak chudák hodně zaseknul a dlouho netočil, protože mu ty realizace trvaly hodně dlouho a několik filmů, co chtěl dělat, nakonec neudělal, jako třeba film o holocaustu, nebo o Napoleonovi.
Jaký styl filmu to bude?
Budu se snažit spojit své kořeny, tedy umělecký film s tím komerčním. Věřím, že je to možné. Už s odkazem na tvorbu zmíněného režiséra Kubricka, nebo Davida Cronenberga.
Scénáře si k filmům píšeš sama?
Zatím to tak je. Sama si hledám náměty a píši si scénáře. Občas si někoho najmu, ale neměla jsem dobré zkušenosti, tak to vždy skončí u mě.
Cítíš se jako česká režisérka, americká nebo evropská?
Já se beru jako režisérka. Vždycky budu český filmař, ale nikam bych se neškatulkovala. Kolegové nevím, to nechám na nich. Ale můj domov a pracovní zázemí je teď v Americe. Dělám filmy pro celosvětovou distribuci a natáčet je budu po celém světě.
Cítíš výhodu nyní v trendu podpory žen a ženského hnutí, že jsi režisérka/žena?
Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Tedy necítím, ale je pravda, že se teď obecně dávají příležitosti více ženám, hlavně z důvodu podpory rovnoprávnosti pohlaví. Já se vidím jako žena, ale při práci jsem režisér. Nevnímám nějaké rozdíly nebo pohlaví.
Zastupuje tě společnost Ridleyho Scotta, jak k tomu došlo?
Zaujaly je moje kratké filmy, reklamy a video klipy, ozvali se mi a rozjeli jsme spolupráci. Uz jsou jako moje rodina, velmi kreativní a pracovití lidé. Nejlepší kombinace. Ted jsem přes ně režírovala další projekt pro Bulgari Omnia “Reveal Your Light” , což je velká kampaň na nové vůně s Cailee Spaeny, co teď vyhrála cenu za nejlepší herečku na Benátském filmovém festivalu.
O Evě Vik:
Eva Vik je mezinárodně oceňovanou českou režisérkou, scénáristkou a producentkou. Proslavila se snímkem Serpentine, nominovaným na X Award na Tribeca Film Festivalu, do kterého obsadila Barbaru Palvin, Soo Joo a Lukea Brandona Fielda. Snímek získal cenu za Nejlepší krátký žánrový film na Mammoth Film Festivalu. Film byl sponzorovány značkou Bulgari. V roce 2021 se Eva objevila v prestižním žebříčku magazínu Forbes, „30 pod 30“a je take podepsána a součástí celosvětové filmové kreativní skupiny Ridleyho Scotta. V roce 2021 získala Cenu za nejlepší režii za svůj krátký film Maestro (hrají Karel Dobrý a Clara McGregor) na ISA Awards USA a Cenu poroty za nejlepší drama. Je ambsadorkou neziskového hnutí, potlačujícího násilí proti ženám a dětem, White Ribbon USA.
Linky: